OBRAZEM: O čem sní dalmatské kočky? O humrech určitě ne!

Text: Mirek Brát, foto: autor

Siestu trávím na protějším křesílku a sleduji kočičího spáče. Za chvíli začne pochrupovat, co chvíli škubne tělem. Pootevřené oči špatně maskují rychle se pohybující zorničky. 

Příznaky toho, že někde v kočičí hlavě probíhá vysoká snová aktivita. Sny jsou vědou popisovány jako explozivní vybíjení podnětů v mozku. Lidé už byli na Měsíci i v hloubkách Mariánského příkopu. Našli latimerii podivnou a jednou možná chytí i yettiho.

Dobře, ale mělo by se vědět, že právě tady a teď v ospalé atmosféře na pobřeží Jaderského moře dospěla civilizace k zásadní vědecké výzvě – formulaci odpovědi na otázku: O čem sní dalmatské kočky? 

Život je kočka

Prakočka na nebi nad Biokovem se vytáhla. Kočicí nebe totiž sestoupilo na zem v podobě stříbřitých těl ryb, které v hustém mlaskavém dešti padaly na molo. Goran totiž dnešní úlovek vykládal tak rychle, že zakopl a vysypal celou přepravku ryb.  

Div, že mě to nezavalilo. Skočím po jednom stříbřitém rybím těle. Parmice pruhovaná bojuje a snící Pinokio při boji jen tak tak, že nespadl z křesla. Pěkně drápek zatnout a odtáhnout rybu pryč, než si mě Goran všimne.

Pozdě!

„Jedeš, jedeš, mizero!“

Rozlobený rybář si chce vztek vybít na kocourovi. Copak můžu za to, že je tak nešikovný?! Život není pes, život je kočka. Zkuste mít můj jemný nos a žít tady mezi všemi těmi vůněmi rybích těl. Mňau.

Pinokio právě elegantně uhnul před rybářovým kopancem a dotčeně se klidil pryč. Ladným krokem tygra pokračuje v průzkumu svého teritoria a vztyčený ocas jako periskop hledá nový cíl.

Vida, Jadranka už otevírá stánek. Hrubá drť ledu. A na ní leží mořem vonící laskominy. Pinokio přidřepl na zadek a růžovým jazykem probírá srst. Dělá to tak vždycky, když je v rozpacích nebo něco promýšlí. Jadranka ho zná, protože dokáže u jejího stánku prosedět klidně celou hodinu. Nevinný kočičí výraz, ale stačí se otočit a kocouří hřbet se prohne, svaly na zadních nohou se napnou a uši se sklopí dozadu. Pár vteřin nepozornosti a malý lupič se chystá nakoupit za pět prstů.

Pozor na humry!

Víš, Pinokio, co to je? Kocour ví, takže když před ním Jadranka zašermuje velkým humrem, napnuté svaly povolí a uši se z bojového postavení přestaví do vyčkávací pozice. Humří klepeto ho jednou zle poranilo.

Byl ještě mladý kocour, nezkušený cápek s minimální znalostí mořské biologie. Motouz na jednom klepetu povolil a humr máchl po Pinokiovi klepetem jako rytíř mečem. Uskočil, ale ne dost rychle. Klepeto korýše zachytilo záhyb kůže na břiše a cvaklo. Bolelo to, tekla i kočičí krev.

Šest životů tam tehdy malý Pinokio nechal. Až ten sedmý stačil k vyléčení. Na francouzském pobřeží se kdysi báli Vikingů, na dalmatském se Pinokio bojí humrů. Ještě, že je teď Vikingů i velkých humrů tak poskrovnu.

To ropušnic je tady mnohem víc. Nemají klepeta, ale jedovaté trny. Pinokio to ví. Odkud a od koho? Nepátrejte, sám to neví. Přesto se má před ropušnicemi na pozoru. Ale dobré maso mají! To tedy ano! Kocour se při té vzpomínce mlsně olízl. To Jadranku obměkčilo. Položila humra zpátky na ledové lůžko. Tady máš, Pinokio.

Sapín, který omylem uvízl rybářům v úlovku, opsal ve vzduchu půlkruh. Tedy, neúplný. V poslední fázi letu se kocouří hřbet ve zlomku vteřiny prohnul, svaly se napnuly a dalmatský tygr ve skoku rybu chytil. Pach rybiny a chuť syrového masa probudily v mírném Pinokiovi pudy šelmy. Asi tak na půl hodiny, protože před polednem už zase zevloval v přístavu.

Prakočka nad Biokovem

Zakotvené loďky tady do sebe mírně narážely jako škorpící se kamarádi. Co jste dneska chytili, kolegové na levoboku? Zase jen mořské koníky a pár krabů? A vy, čluny na pravoboku? Štítníka? Rybu, co má křídla i nohy? A chytali jste na plavanou nebo položenou?

Přístavní drbárna už Pinokia začíná rozčilovat. Mňouká: „Jedny staré necky se vytahují na druhé a stejně z nich nic nevypadne. Takhle zapomenutý mořský jazyk pod plachtou nebo kambalka, co ji rybáři přehlédli pod stočeným hadem lana… Ale to bude pořád jen o tom, který čamac má větší sítě, silnější motor. Dobro došli na Jadran, podobně to tady vypadá celou sezonu, kromě deštivého období, kdy se čluny a sítě opravují.“

Pinokio se vracel pomalu domů. Tam je svačina a tady už ani šupina. Lehká bríza mu příjemně čechrala kožich. Moře se mírně vlnilo a hrálo všemi odstíny zelené a modré. Kočičí život v Dalmácii není psí život, když máte dopoledne takového štědrého mokrého živitele a potom zase večer něco v misce od domácích či přespolních. Pozor! Stát! Už ani jeden kočičí krok!

Co to plave ve slaném jezírku na skále? Sépie. Prakočka na Biokovem existuje. Malý hlavonožec zde asi při noční krátké bouři uvízl a teď marně hledá spojení svého vězení s mořem. Uši sklopit dozadu. Pinokio se zase mění v šelmu. To bude lov, až se přední tlapky promění v kyje osázené ostrými drápky! Sépie nebude mít šanci. Pořádně se napřáhnout a…

Na pláži se najednou objevil obrovský dobrman. Štěká a vrčí. Krvavé dásně odhalují bílé zuby. Prakočka nad Biokovem asi opravdu existuje a Pinokio se s ní za chvíli osobně seznámí. Nepomůže, že kocour ježí chlupy, až vypadá jako malý dikobraz. Štěkot sílí a polekaný racek ve spirále prchá do bezpečné výšky. Pinokio by najednou chtěl mít alespoň deset životů…

Epilog

Spící Pinokio sebou ve snu škubal pořád víc a víc. Nakonec to dopadlo, jak muselo. Kocour spadl z křesla. Ale hned po nepříjemném pádu se otočil a byl zase na všech čtyřech.

Čilý, bdělý a připravený bojovat o svých sedm normovaných životů. Nebylo toho zapotřebí, protože z uctivé dálky ho štěkotem provokovala jen Cindy, asi tříkilový jorkšír patřící obyvatelům horního apartmánu. Škoda, ještě chvíli a věděl bych to. Takhle jen můžu pokrčit rameny a odpovědět: O čem sní dalmatské kočky? Nevím. Je to fakt záhada!