Dánská smůla (2)

Text: Jan Stluka, foto: autor

Oprava dodávky bude stát dvacet pět tisíc. Dánsko je drahá země. Mimo jiné se dozvídáme, že kluci z Písku auto nejen nepojistili, ale také skutečnost, že stav jejich konta se rovná nule. Černý Petr padá na Toma.

Ten má vyšší denní limit při výběru z bankomatu než já. Expedice se také protahuje o dva dny, to znamená, že je třeba zaplatit další nekřesťanskou sumu za nocleh.

Na verandě spřádáme plány na následující dny. Před námi je sice moře, ale bohužel do něj teče řeka. Díky ní je výseč o poloměru půl kilometru hájena. Nejbližší doporučovaná místa jsou od verandy domu vzdáleny 20 km. Takže máme v podstatě jen dvě možnosti…

Sehnat jiný vůz nebo chytat 2,5 km od místa ubytování. Blíže to vzhledem k zástavbě z jedné a zákazu brození z druhé strany prostě nejde.

Ráno se rozdělujeme a ve městě pátráme po půjčovně aut nebo alespoň kol. Ani jedno nenacházíme. Zato potkáváme jednoho dánského rybáře. Chytá v přístavu. Tabuli zakazující nejen koupání, ale i rybolov, nevěnuje ani minimální pozornost.

Během třech hodů chytá tři dvoukilogramové mořské pstruhy. Poté nasedá na skútr a ještě než zmizí, tak nám nezapomene zamávat. A pak že je pytláctví jen ryze česká záležitost!

Ryba na rybě

Přístavní dok je plný ryb, které se přijely vytřít do přítoku sladké vody. Je to fascinující podívaná. Vidíme obrovské ryby, od kterých nás dělí necelé tři metry. Plavou ve dvojících i trojicích, občas spatříme i solitéry. Trochu zklamaně se vracíme domů. Přichází čas nalít do žil trochu optimizmu.

Ten si vezeme z Čech zabalený ve skleněné lahvi s nápisem Tuzemák. Účinky se dostavují téměř okamžitě. Převlečení a posilněni vyrážíme na lov k ostrovům, které jsme viděli v dálce. Domorodci nám tvrdí, že se k nim dá přebrodit. Alespoň si to myslíme. Rozuměli jsme jim tak každé páté slovo.

Cesta do neznáma

Cesta průzračnou neznámou vodou je předlouhá. Jediné, co nás uklidňuje, je zelená tráva na pásu pevniny obehnané ze všech stran mořem. Pod nohama nám křupou lastury. Občas nechtěně doslova šlápneme na malého platýse.

Návětrné strany ostrova jsou plné potěru. Spatřuji tu i svoji první dánskou medúzu. Tvoříme rojnici. Naše nástrahy pročesávají poměrně malý prostor před námi. Vycházku končíme těsně před západem slunce. Voda je podstatně vyšší než při cestě sem. Nejmenší člen výpravy má co dělat, aby uchránil své oblečení v suchu. Chvíli cupitá i po špičkách. Jeho baletní kreace je pokaždé odměněna bouřlivým potleskem i skandováním.

Za naši snahu je nám odměnou pět krásných tečkovaných bojovníků. Opět se potvrzuje, že touha po lovu častokrát přebíjí zdravý rozum i pud sebezáchovy.

Večerní pohodu kazí telefon z Čech. Tom musí být v Praze o den dřív, než bude spravené auto. Basta. Takže pro něj musí přijet jeho slečna. Mým jediným přáním v nastalé situaci je, aby skoro 1000 km dlouhou cestu sama zvládla. Nechci si ani představovat scénáře, kdybychom ještě museli řešit další rozbitý vůz třeba na dálnici v Německu.

Ráno vstávám první. Na verandě si dopřávám nikotinovou a rumovou snídani. Připadám si jako ve špatném filmu, v němž bohužel hraji jednu z hlavních rolí. Kousek ode mě se vlní nádherné moře, na kterém nemůžu chytat.

Za stěnou spí tři sice skvělí rybáři, ale špatní cestovatelé. Vydat se na cestu dlouhou 1000 km od domu téměř bez koruny jen s optimistickým přesvědčením, že to nějak dopadne, mi přijde přes všechny furiantské limity. Na chudáka Tomáše radši ani nemyslím.

Půl roku se těšil na kilometrové pláže a absolutní pocit svobody při muškaření. Místo toho se tísníme na pár metrech písku, div, že se nepřehazujeme. Jeho „skorožena“ musela zrušit dvoudenní wellnes mejdan s kamarádkami a teď je někde na dálnici úplně sama. Odhaduji, že jí k nám zbývá ještě 500 km.

Vyrážím sám

Ranní chmury se rozhoduji rozehnat lovem. Vláčím ale jen chvíli. Zbytek času trávím brozením. Chytám do podběráku malé platýsky a krevety. Sbírám mušle pro manželku. Prostě jen tak zevluji.

Chvíli po poledni jsem už zase zpátky na ubikaci. Ta je perfektně uklizená. Uprostřed obýváku leží i moje tašky. Za Tomovu invenci jsem ze srdce rád. Sám bych se k balení asi neodhodlal.

Kolem třetí doráží naše zachránkyně. Feministky by z ní měly jistě radost. Cestu ujela v rekordním čase bez jakékoliv komplikace. Přivezla i vlastnoručně upečený koláč. To vše zvládla v botách na podpatku. I její make up byl perfektní. Klobouk dolů.

Trojici z Písku, která zde zůstává, necháme naši veškerou hotovost ve všech měnách. Na papírek jim píšeme nejdůležitější anglická slovíčka. S přáním všeho dobrého usedáme do kombíku.

Hurá domů

Cesta domů mi připomíná akční film nebo armádní přesuny. První zastávkou je Praha, kde zůstává Tom a část jeho věcí. Další překládka je v Písku, kde mám svou plechovou krabici zaparkovanou já.

Vše se samozřejmě děje potmě a ve spěchu… Chvíli se snažím jet první a gentlemansky prorážet cestu ranní mlhou. V rychlosti 140 km mě však sličná zachránkyně problikne a předjede. Sundávám nohu z plynu a zbytek cesty jedu volně. Všemožně se snažím přemáhat spánek.

I když bych měl být naštvaný, frustrovaný a ani sám nevím, jaký ještě, nemůžu se ubránit úsměvu. Přijde mi naprosto k neuvěření, že jsem před pár hodinami brodil mořem. Kdyby někdo před dvaceti lety vyprávěl mým rodičům, že jejich syn bude jezdit s kamarády jen tak na prodlužený víkend na pstruhy k moři, asi by mu doporučili návštěvu lékaře.