Text: Jan Meixner, foto: Pixabay
„To by se vám tak hodilo! Já si to tady poctivě krmím a vy přijdete k hotovýmu,“ pokračoval postarší pán. Kluci sbalili proutky, šli pryč a na místo usedli děda s chlapcem a začali krmit. Mazáctví jako vyšité. Když jsem tomu pánovi jeho chování lehce vyčetl, poslal mě natvrdo, však víte, kam.
Pan Novotný
U nás v rodině nikdo ryby nechytal, táta vysedávání u vody považoval za ztrátu času. Mě však rybařina v klukovských letech oslovila, to tajemno pod hladinou mě lákalo, možná ve mně dřímal i instinkt lovce.
Oblíbil si mě pan Novotný, rybářský guru naší vsi, navíc porybný, velice mlčenlivý člověk, ale naprostý machr. Čas od času mi poradil, když viděl, že něco dělám špatně. I když věděl, že rybářský lístek prostě nemám. Potkávali jsme se různě u vody a bylo to fajn.
Vzpomínám na chvíli, když jednoho dne z otevřeného okna slyším pana Novotného, jak říká mámě: „Máš kluka doma, Alenko? Tak ať se sebere, vezme prut a kouká naklusat. Dneska ráno budou brát okouni.“ On pro mě přišel až domů!
Maminka mi to ani nemusela tlumočit, venku jsem byl samozřejmě cobydup. A pak jsme přes náves šli dva, nejméně o půl století starší pán a já, desetiletý chlapec, jako rovný s rovným, prostě kamarádi. Ten den jsme okounů nachytali mraky. Pan Novotný si domů odnesl toho nejvypasenějšího, já k obědu tři další.
Dalších nejméně patnáct jsme samozřejmě pustili. Máma je tenkrát upekla úplně obyčejně na másle a kmínu, ale už nikdy mi ryby tak nechutnaly jako tehdy. Nikdy! No, a pak se divte, že si na pana Novotného vzpomenu i po čtyřech desítkách let téměř pokaždé, když jsem u vody. Dnešní děti potřebují právě takové lidi, jako byli pan Novotný i mnozí další.
Diskuze k článku (0)