Jak zlepšit podmínky pro tření některých druhů ryb

Text: Jozef Májsky, foto: autor

Evropští rybáři již dávno přišli s myšlenkou podpořit reprodukci cenných druhů ryb pomocí umělých trdlišť. Protože si uvědomili, že především fytofilní druhy nenacházejí dostatek vhodných podmínek ke tření, začali vyrábět umělá trdliště především z větviček jehličnanů. Typů je několik… V zásadě jsou tato trdliště buď pevná (Mankopfovo trdliště, Eleonského trdliště atd.), nebo plovoucí (např. pražský a ruský typ). Většinou se uplatňují při výtěru candáta, řidčeji i sumce a bílých ryb.

Je ale třeba říct, že v jiných částech světa se rybáři zajímali a zajímají i o ryby vytírající se do štěrkového a písčitého substrátu. Ještě před několika desetiletími například ruští rybáři v jarním období připravovali trdliště pro běžný kaprovitý druh ryby – podoustev, zda tak činí dodnes, to nevím. V jarních měsících jednoduše hráběmi rozrušili dno na proudivých brodových úsecích řek. Detaily neznám, domnívám se, že se tímto zásahem snažili podpořit tření především v letech, kdy dno neočistily jarní povodně.

Taková situace nastala například u nás na jaře 2011, kdy na většině podhorských toků bylo již počátkem března dno souvisle porostlé drobnými řasami, rozsivkami a sinicemi. U nás bychom asi jenom těžko zorganizovali „subotnik“ podle vzoru ruských rybářů, ale snad by se dala použít i technika, například traktor.

Samovolná revitalizace

Tak trochu za extrém považuji umělé žleby s tříděným navezeným štěrkem, které budují na některých řekách japonští rybáři pro jeden kaprovitý druh ryby. Jsou to ale profesionálové, takže se jim vynaložená námaha zřejmě vyplatí. Protože jsem zastáncem přirozených způsobů reprodukce ryb, jsem přesvědčen o tom, že podpořit lze populace fytofilních druhů ryb jednoduše tím, že přispějeme k revitalizaci jejich životního prostředí, tedy hlavně vodní vegetace.

Měli bychom se sice připravit na to, že ne vždy budeme úspěšní, ale vodní biotopy mají nesmírnou regenerační schopnost, takže restituce některých druhů vodních rostlin se nám téměř vždy povede. Ovšem znám i rybáře, kteří by měli nejraději svou vodu podobnou vykachlíkovanému bazénu, ale těch je naštěstí menšina.

Osvícených rybářů a rybích hospodářů je v poslední době stále víc. Někteří se na mě dokonce obracejí s tím, abych jim poradil při „ozelenění“ především stojatých vod, nejednou v minulosti zdevastovaných býložravými rybami.

Z praxe víme, že příroda si umí poradit i sama a třeba novou vodní plochu (zemník, pískovnu) někdy do dvou, tří let osídlí vcelku pestré společenství vodních a mokřadních rostlin. Nejlepší situace je samozřejmě na těch lokalitách, které se ocitnou během povodní pod vodou, horší je to u izolovaných recipientů, kde se rostliny dostanou pouze vzduchem nebo na nohou a peří vodních ptáků. Tím se samozřejmě jejich druhové spektrum výrazně sníží. Samozřejmě, že šíření rostlin se děje prakticky pouze po proudu, proto si naši pomoc žádají hlavně nově vzniklé nebo devastované lokality situované do středních a horních částí povodí.

Důležité je nespěchat

Jak dno, tak i voda musejí trochu „zestárnout“. Některé plovoucí makrofyty nepotřebují k růstu výživné bahno na dně, ale jiné, třeba lekníny a stulíky nám ve štěrku budou pouze živořit. Když jsem zmínil poslední dva oblíbené druhy vodních rostlin, je potřebné zdůraznit, že musíme mít informace o tom, jestli se nechystáme manipulovat s chráněnými druhy, mezi které patří kromě leknínů a stulíku třeba plavín štítnatý, prustka obecná, řezan pilolistý a další druhy.

Při akci „Nuphar“, kdy jsem zabezpečoval restituci stulíku na zhruba dvaceti lokalitách, jsem musel požádat o výjimku Ministerstvo životního prostředí. Myslím si, že hlavně v případě přenosu chráněných druhů je dobré obrátit se na nejbližší pracoviště AOPK, kde nám pracovníci poradí jak postupovat, popřípadě i vybaví příslušnou agendu a akci takříkajíc „zastřeší“.

Naštěstí ale v naší přírodě máme další desítky druhů vodních a mokřadních rostlin, které nejsou chráněné, takže nám při jejich transferu nehrozí riziko porušení zákona. Když ale nejsme zrovna odborníci, nezaškodí se ani v tomto případě poradit s botanikem nebo ekologem, abychom se vyhnuli zklamání. Když nejsou specialisté po ruce, tak sáhněme alespoň po odborné literatuře, například útlé knížce „Rostliny vod a pobřeží“ od Slavomila Hejného, která je plná informací.

Důležité je totiž znát, jaké existenční podmínky ten který druh potřebuje, zda se jedná o rostlinu plovoucí, kořenující, jednoletou, trvalku apod. Na základě těchto informací a zkušeností těch, kteří daný druh přenášeli na jinou lokalitu, si můžeme celou akci vhodně naplánovat. Třeba transfer zmíněného stulíku se osvědčil na jaře, kdy rostliny měly menší listy. Vybírali jsme si menší exempláře, jejich podzemky jsme pak uvázali o kameny nebo podobnou zátěž a umístili nejlépe do bahnitého substrátu.

U rostlin kořenujících ve dně je třeba počítat s možným poklesem hladiny během roku, protože ne všechny druhy přežijí delší pobyt na souši. Druhy, které přežívají pomocí zimních pupenů, třeba stolístek přeslenatý nebo bublinatka obecná, je zase výhodné přenést do nového prostředí koncem léta a na podzim, kdy už mají vytvořené zimní pupeny (turióny), s jejichž pomocí přečkají zimu na dně. Některé druhy rostlin sice částečně kořenují, třeba mnohé rdesty, když je ale přeneseme bez kořenů, obyčejně se bez problémů na nové lokalitě uchytí i bez sázení do dna. Samozřejmě, že se nám může naskytnout příležitost získat vhodný materiál pro restituci vodních makrofytů třeba při odbahňování nebo kosení rybníku, a tu je třeba využít.

Ještě je nutné upozornit na to, abychom si zbytečně nezavlekli do nových recipientů invazní nepůvodní druhy rostlin, především vodní mor kanadský, o který asi nikdo ve svém revíru nestojí. Je celkem pochopitelné, že snadněji se transfery uskutečňují ve stojatých vodách, lze je ale realizovat i ve vodách tekoucích, které mohly z různých příčin přijít o vodní makrofyty.

Dobře se dá přenést třeba lakušník říční a hvězdoše, náročnější je práce s vodním mechem – prameničkou obecnou. Tu je nutné přivázat ke kamenům nebo balvanům, aby ji nestrhnul proud vody. Je zajímavé, že podle výzkumu preferuje tento druh mechu větší balvany, protože „ví“, že je menší pravděpodobnost jejich odnesení přívalovou vodou. Osobně považuji prameničku obecnou v podhorských řekách a potocích za druh velice oblíbený mnoha fytofilními druhy, který si zaslouží, abychom mu věnovali zvláštní pozornost. Nejednou bývají ve vodě vlající stélky tohoto mechu doslova obsypány korálky jiker

Nádherné porosty vytváří i hvězdoš křídloplodý, pro svou existenci ale vyžaduje čistou vodu bez naplavenin a také výživnější dno.

Závěrem tohoto příspěvku bych chtěl ještě upozornit na to, že do izolovaných vod se někdy až po delší době dostanou mlži, obyčejně prostřednictvím larev (glochidií) uchycených na kůži ryb. Přítomnost škeblí nebo velevrubů je nevyhnutelnou podmínkou pro existenci drobné rybky, hořavky duhové. Myslím si, že tento krásný druh by měl být přirozenou součástí rybích společenstev především v teplejších nížinných vodách – stojatých i mírně tekoucích. Nezapomeňme proto ani na ni, resp. na mlže, bez kterých nedokáže přežít.