Text: Jozef Májsky, foto: autor
Ti z nás, kteří se upsali nejenom sv. Petrovi, ale i patronovi akvaristů – jestli již byl takový ustanoven – určitě ví nebo tuší, že vznik pářících orgánů a vnitřní oplození u rybovitých obratlovců souvisí se vznikem živorodosti, resp. vejcoživorodosti. Blíže se jimi teď nebudeme zabývat.
Akvarijní rybky
Gupky, platy nebo mečovky, u nichž se samečkové od svých partnerek liší dobře rozpoznatelným pářícím orgánem – gonopodiem.
Toto zařízení, sloužící na přenos spermií, vzniklo u zástupců čeledi živorodkovití modifikací řitní ploutve. Kdo pozoroval páření těchto rybek, určitě si všiml, jak dokáží samečci před kopulací otočit gonopodium směrem dopředu až o 140 °.
Při této změně polohy se v něm vytvoří žlábek, kterým je vstříknuto sperma do urogenitálního otvoru samice. V případě amputace prý může gonopodium samečkům živorodek dorůst, podobně jako jim regenerují i ostatní ploutve.
Na první pohled se od běžně chovaných živorodek prakticky neliší jejich příbuzné z rodu jenynsie, které ale patří do čeledi hladinovkovití. Samečci jenynsií mají rovněž gonopodium, které je ale dokonalejší – představuje stabilně uzavřenou trubičku.
I když jsem si tyto rybky před léty přivezl z argentinské přírody, nedokázal jsem jejich pozorováním v akváriu potvrdit nebo vyvrátit literární informaci, že jsou mezi samci leváci a praváci – tedy že mohou oplodnit pouze samičky s patřičně otočenou urogenitální papilou z jedné nebo druhé strany.
Sotva by někoho napadlo, že nejbližšími příbuznými jenynsií jsou hladinovky (nejznámější je hladinovka čtyřoká, starší název halančík čtyřoký), žijící v mangrovových porostech na severním pobřeží Jižní Ameriky a ve Střední Americe. Podle těchto u hladiny žijících ryb dostala jméno celá málo početná čeleď těchto živorodých halančíků.
Viviparní živorodky z čeledi gudeovití
Viviparní živorodky jsou náročnější chovanci, a protože gudeje nejsou tak barevné jako ovoviviparní živorodky (čeleď živorodkovití), v akváriích se objevují řidčeji.
Asi nejběžněji je chovaná xenotoka červenoocasá, jejíž samečci mají kovové, modrožluté zbarvení. V samčí řitní ploutvi gudejí dochází k modifikaci pouze prvních 5 – 7 paprsků, které jsou kratší než ostatní paprsky, takže na ní vytváří charakteristický zářez, podle něhož lze rozeznat od samic i mladé, ještě nevybarvené samce.
Na konci tohoto pářícího orgánu, nazývaného andropodium, jsou drobné háčky, jimiž se sameček při páření zahákne za řitní ploutev samice. Protože u těchto rybek dochází k prudkému vypuzení spermií a k jejich nasměrování a přenosu do samičího urogenitálního otvoru přes vodní prostředí, někteří ichtyologové toto oplození nepovažují za vnitřní.
Jako andropodium je označován i pářící orgán polozobánek, které někdy můžeme vidět v akváriích našich chovatelů. Ani u těchto ryb štikovitého tvaru těla s prodlouženou spodní čelistí, jejichž domovem jsou řeky jihovýchodní Asie, nevniká při kopulaci pářící orgán do urogenitální papily samic.
Především ve výstavních nádržích veřejných akvárií se mezi rybami pocházejícími z černého kontinentu dosti vzácně objevuje u hladiny žijící motýlkovec africký. Své jméno dostal podle velkých prsních ploutví, vznést se s jejich pomocí nad hladinu ale nedokáže, spíš nás může zaujmout pářící orgán samců.
Těsně před kopulací do něj totiž cévy napumpují krev, čímž dochází k erekci. Tím se vytvoří v pářícím orgánu funkční podélná rýha umožňující přenos spermatu do urogenitální papily samice.
Mořské ryby
Různě modifikované pářící orgány můžeme najít vzácně i u samců mořských ryb z několika čeledí. Podobně jako u jejich sladkovodních příbuzných mají téměř vždy původ v nějak proměněné řitní ploutvi. Unikátní pářící orgán pak mají pod hrdlem samci ryb z čeledi hrdlovkovití, který jim slouží nejenom k vnitřnímu oplození, ale i k přichycení samice.
Mořští biologové se ale spíš zajímají o morfologické srovnávaní pářících orgánů kostnatých ryb a paryb, tedy vývojově nejstarších čelistnatců. Asi to bude dávná tradice.
Paryby
Kopulační orgány žraloků totiž popsal již Aristoteles. Zoologové v 19. století pak zjistili, že samčí pterygopody (pterygopodia nebo myxipterigia), na rozdíl od pářících orgánů živorodých ryb, vznikly zesílením a prodloužením břišních ploutví.
Pterygopod žraloků a rejnoků lze přirovnat k srolovanému svitku, jelikož jeho ploutevní okraje nesrůstají, ale jenom se překrývají. Tímto srolováním vzniká uvnitř pářícího orgánu trubice nebo žlábek, sloužící k přenosu spermií do vejcovodu samice.
Při páření používá samec buď pravý, nebo levý pterygopod – podle toho, z které strany se přibližuje k samici. Podobně jako u živorodek jej těsně před kopulací otočí směrem dopředu. U malých druhů žraloků samci kopulují ovíjením okolo těla samice, zatímco u větších druhů probíhá páření během paralelní pozice partnerů.
Na rozdíl od žraloků mají pterygopody rejnoků minimální chrupavčité vyztužení, jejich erekci a až čtyřnásobné zvětšení umožňuje erektilní tkáň.
Ještě zmíním, že zatímco spermie vypouštěné samci ryb při tření do vody mají životnost od půl minuty po několik málo minut, dokáží spermie pářících se ryb i paryb v pohlavních cestách samic přežít nesrovnatelně déle.
Je proto zcela běžné, že například u samičky gupky nebo mečovky se můžeme i po úhynu samce dočkat následně i několika dalších vrhů mláďat. Podobné zkušenosti mají i chovatelé některých paryb, třeba v zajetí často chovaného žraloka máčky.
Diskuze k článku (0)