Italský propadák

Text: Radek Pokorný, foto: autor a kamarádi

Domlouvání bylo vcelku rychlé a nenáročné. Sedlo jel na kanál Bianco už potřetí, Eli zase všechno řeší až na poslední chvíli. Tak jsem se akorát na pár věcech domluvil se Zdendou. Naše domluva ale nakonec byla zbytečná. Po návštěvě Karla se Sedlem u mě doma jsem zjistil, že asi 95 % toho, co bylo dohodnuto se Zdendou, bude úplně jinak a všechno se bude řešit, platit, kupovat a já nevím, co ještě, společně v celé partě.

Den odjezdu

Z Kralup nad Vltavou jsme zamířili ke Karlovi do Dobříše, kde jsme všechny věci naskládali na velký vozík a posléze do auta. Všichni jsme cestovali jedním autem. A když jsem viděl, kolik věcí máme, měl jsem strach, že nevyjedeme.

Ale jsme kluci šikovní, takže jsme to nějak zvládli a dokonce se nám do auta vešlo úplně všechno. I my. Abych nezapomněl, obrovskou radost, a nejen mě, udělal ředitel našeho rybářského spolku Fish Team Central Bohemia Kosák. Přivezl nám totiž do Dobříše naše nové týmové oblečení, popřál nám šťastnou cestu a úspěšnou výpravu.

Hurá do Itálie!

Jeli jsme přes Německo a Rakousko a zhruba po deseti hodinách jsme byli v Mantově. Sedlo s Karlem vyrazili zařídit povolenky, já s Elim a Zdendou zase na obchůzku po městě. Vyřizování papírů trvalo přes tři hodiny, protože Taliáni pozměnili systém vydáváni povolenek, na který už byli kluci zvyklí. Ale povedlo se…

Pak jsme projeli přes Ostiglii a ocitli jsme se na břehu námi vybraného kanálu Bianco. Měli jsme vytipovaná tři místa v části pod jezem, ale bohužel se nacházela na soukromých pozemcích, což se z map na Googlu zjistit dopředu nedalo. Volba tedy padla na místečko v nadjezí, které kluci už několikrát navštívili.

Při přejezdu se nám ale stala menší nehoda… Našemu vozíku se totiž pod tíhou nákladu a také vzhledem ke špatnému terénu „vyvalil“ bok a prodřela se pneumatika. Všechno se muselo vyložit ven, Karel popadl sekeru a pěti dobře umístěnými ranami vše spravil. Vše jsme znovu naložili a dokodrcali se na místo. Opět jsme vybalovali, stavěli tábor a těšili se na ryby.

Samozřejmě došlo i na zapití úspěšně zvládnuté cesty z domova a do trumpety dostal pořádného panáka i místní vodník – to aby nám dopřál úspěch a podělil se s námi o své poklady, které ukrývá pod hladinou.

První noc

Zavezli jsme pruty těsně před tím, než padla tma. A hned přišla první jízda a první ryba se podívala na břeh. „Panebože, to je začátek snů!“ řičeli jsme blahem. Kapr měřil přes 80 cm a vážil asi 10 kg. „To budou zážitky!“ ujišťovali jsme se navzájem.

Nebyly. Kapr to byl první a taky poslední. Během osmi dnů jsme už neulovili ani jediného. Byli jsme zcela zoufalí…  Zkoušeli jsme všechno možné, ale i nemožné.

Dipovali jsme, boilie obalovali těstem, zkoušeli nejrůznější příchutě, kombinace, lovili jsme na panáčka, nástrahy jsme tvarovali, ořezávali, zakrmovali hodně, jindy zase málo. Nic, nic, nic. Na feeder nám brali akorát cejni. Někteří stáli za hřích, třeba ten Karlův v délce 57 cm nebo Eliho cejn, který měřil 55 cm. Sedlo přes den ani nechytal, těšil se na večer, až přijde čas sumců.

A dařilo se mu… Z vody vyvláčel dva metrové sumce, dokonce i jednoho sto čtyřicátníka. Jeden z menších sumíků měl na svůj apetyt doplatit, plánovali jsme guláš i steaky. Jenže na dobroty nedošlo, protože sumčí borec nám v noci přebrousil šňůru, na které byl uvázaný a zdrhl.

Když se daří, tak se daří

Karlovi se pak povedl ještě jeden sumík v délce okolo 90 cm na trhačku, ale než jsme se dostali k tomu, že ho zbaštíme, rozhodli jsme se, že celou výpravu zkrátíme a raději se vrátíme domů. Navíc se na nás měla valit mračna plné vody. Cesta domů trvala o něco déle, neboť se nám v Německu podařilo trochu zabloudit. Inu, když se daří, tak se daří…

I když jsme na této výpravě za italskými obry vyhořeli jako papír, nesmutnili jsme. Parta se sešla dobrá, legrace byla taky, bude nač vzpomínat. Příště to už bude lepší!