OBRAZEM: Svatou zemí s mokrem v botách

Text: Mirek Brát, foto: autor

Svatou zemí s mokrem v botách? Vlastně, proč ne? Vždyť právě v Izraeli, který má našinec spojený spíše s horkým sluncem a pouští, najdeme hned tři moře: Středozemní, Rudé a Mrtvé.

Po dešti přišlo slunce, boty vyschly. Nakonec zůstal jen příběh o cestě Svatou zemí za vodou a jejími obyvateli.

Rudé moře

Na samém jihu Izraele to vypadá jako šťastná náhoda, která židovskému státu přihrála přibližně dvanáctikilometrové pobřeží Rudého moře. Stát, který vznikl v roce 1948 a jehož příslušníci prodělali dva tisíce let dlouhou a v určitých dějinných etapách i velmi krutou diasporu, však na náhody nevěřil.

Pro Stát Izrael bylo velmi důležité získat přístup k Rudému moři a mít tak lokalitu, která by se v budoucnu mohla stát kontaktním místem pro obchod s Asií. A tak se malá jordánská rybářská vesnice mění v Eilat. Vyplatilo se. U přístavu nyní najdete obrovská parkoviště, na kterých čekají na zákazníky produkty japonských a korejských automobilek.

Eilat se stal i rušným turistickým střediskem. Vyhlášené jsou jeho pláže s korálovým podložím, kde můžete obdivovat podmořské obyvatele Eilatu. Na jedné straně Jordánsko, na druhé Egypt, na dohled i Saudská Arábie.

Každou chvíli po pobřežní silnici projede ozbrojená hlídka. Korálový útes, nejbohatší ekosystém naší planety, však žádné pasy a vstupní víza nepotřebuje. Platí tady jen zákony vzájemné propojenosti, symbiózy a potravinového řetězce. Barevné klipky, ploskozubci, jehly a lulanky. Vše promíchané, hýřící barvami a činorodostí.

Nahlížím do jedné skalní dutiny. Pozor! Tady je doma perutýn paprsčitý, tedy ryba, která má v trnech ploutví silný jed. O kus dál vidím štíhlé tělo murény. Vypadá jako had, jen jen zasyčet. To ježík umí zasyčet jaksi dovnitř a nafouknout se do tvaru ostnité koule.

Nechce se vám v Eilatu pod vodu a přesto chcete poznat obyvatele korálového útesu? Žádný problém. Nachází se zde unikátní podvodní observatoř, ve které můžete velkými okny pozorovat celý ten neuvěřitelný svět marnivý svou barevností a druhovým zastoupením: v Rudém moři žije na 1000 druhů ryb! Máte–li v cestovní peněžence nějaké ty šekely navíc, nabízí se i výlet turistickou ponorkou.

Až ji uvidíte, řeknete si, že to asi nebude žádný moderní zázrak, protože o tom už zpívali legendární Beatles. Jak to ti hoši z Liverpoolu věděli, to opravdu nevím. Faktem však je, že turistická ponorka v Eilatu je opravdu „yellow“, tedy žlutá.

Negevská poušť

Co má společného Negevská poušť s vodou a rybami? Na první pohled vůbec nic, protože tady je voda opravdu vzácná. Cestovat Negevskou pouští s mokrem v botách je malým zázrakem i v zemi, kde o historické zázraky není vůbec nouze.

Jak však říká jedno přísloví: Bůh dal člověku dvě ruce, aby ho člověk neobtěžoval s každou maličkostí. Výsledkem je, že v Izraeli se v Negevské poušti chovají ve speciálních nádržích teplovodní ryby.

Využívá se k tomu poloslaná voda ze zdejších termálních pramenů, která má salinitu přibližně desetkrát nižší než voda mořská. Příkladem takové úspěšné pouštní farmy je kibuc Mašabbe Sade. Chov ryb v Negevské poušti je navíc příkladem unikátního hospodaření s vodou, kdy je voda ze sádek používána i pro zavlažování polí. Izraelská metoda umělého chovu ryb v extrémních pouštních podmínkách je nyní zkoušena i v jiných částech světa.

Mrtvé moře

Víte, jak v Izraeli poznáte, že někdo prohrál sázku? Uvidíte ho, jak sedí na pláži Mrtvého moře s rybářským prutem v ruce. V Mrtvém moři totiž téměř žádný život nenajdete. Slovo „téměř“ dává šanci jen určitému druhu jednobuněčné řasy a také několika velice odolným bakteriím.

Nic, co by se dalo chytit na háček. Jinak je Mrtvé moře jedním z nejzajímavějších míst naší planety. Dlouhé 85, široké 17 kilometrů. Největší hloubka tohoto bezodtokového slaného jezera dosahuje 400 metrů. Připočítáme–li k tomu údaj, že Mrtvé moře leží 394 metrů pod hladinou skutečného moře, je to už pořádné zakrojení do pláště matičky Země.

Voda v Mrtvém moři je desetkrát slanější než voda ve Středozemním moři. Pod hladinou objevíte solné krystaly, v parném létě se vám o nohy třou slané kry. Sůl je to jediné, co můžete pod hladinou Mrtvého moře vyfotografovat. Po dlouhém přemýšlení jsem to zkusil. Pravda, byla ve mně malá dušička, jestli to vodotěsný fotoaparát vydrží. Výrobce sice v manuálu oznamoval, že do moře lze aparát potopit, ale slaný roztok, kde je v jednom litru 30-35 % soli a minerálů?!

Technika vydržela. Odměnou je něco, co vypadá jako zasněžené hory na obzoru. Ve skutečnosti je to malý solný útes 400 metrů pod hladinou. Když jsem večer otíral odsolený aparát do sucha, dvě věci mě naplnily úžasem: hvězdné nebe nad hlavou a těsnění přístroje, které takový pokus vydrželo.

Klepeta ve vádí

Poslední mokrou zastávkou před dosažením izraelského pobřeží Středozemního moře, nechť je Judská poušť. Tentokrát nejde o ryby uměle chované v nádržích. Tůňky v jednom z vádí Národního parku En Gedi jsou přirozeným domovem jiného zástupce vodní fauny. Nechce se ani věřit, že ve zdejší vyprahlé krajině, kde doporučují vypít pět litrů vody za den, na vás z malých jezírek zacvakají krabí klepeta.

Opravdu, populace říčního kraba (Potamon potamios) je tady relativně hojná. Vodní život zde doplňuje i sladkovodní plž Melanopsis  praemorsa. Fotografování vodního života v tůňkách vádí, kudy vodní tok teče jen v nepravidelných intervalech, mě úplně pohltilo.

Udivené pohledy izraelských školáků na výletě mně ani tolik nevadily. Při nadhánění krabů před objektiv mi vrtala hlavou informace, kterou jsem si přečetl při vstupu do parku. Kromě krabů, ptáků, malých savců a mírumilovných kozorožců tady žijí i hyeny a leopardi!

Hmm, tak nevím, k jakému specialistovi by mě odeslala moje zdravotní pojišťovna při likvidaci standardní pojistné události: při podvodním fotografování sladkovodních krabů v Judské poušti byl vyrušen leopardem. Následně na útěku Svatou zemí s mokrem v botách uklouzl a vymkl si kotník…

Středozemní moře

Pro izraelské hospodářství je nejdůležitější využití zdrojů ve Středozemním moři. Bohužel, východní část Středozemního moře nepatří k oblastem enormních rybích úlovků, a tak musí Izraelci využít proti nepříznivým přírodním podmínkám moderní technologie a důvtip.

Jen tak je možno dosáhnout toho, že na jednoho obyvatele státu Izrael připadá 17,5 kg spotřebovaného rybího masa. Kam se na ně hrabeme! Skutečností je, že velkou část konzumovaných ryb tvoří v Izraeli právě ryby uměle odchované. Středomořský rybářský průmysl produkuje v Izraeli 3500 tun ryb ročně.

Čísla si opakuji u snídaně v hotelu ve městě Naharya nedaleko libanonských hranic. A ve snídaňovém bufetu ryby nechybějí, protože splňují podmínky na tzv. košer úpravu jídla. Tuňák a malé závitky, tolik podobné populárním českým zavináčům.

A na plážovém molu se už ježí rybářské pruty. Pojďme se podívat pod hladinu. S rybami jsem se na středomořském pobřeží Izraele potkal pod vodou v místech, kam rybáři se svými úlovky připlouvali už před dvěma tisíci lety. Přístav v Caesarii jižně od Haify.

Ve starověku největší a nejdůležitější přístav v oblasti. Teď je tady pod vodou malé archeologické muzeum zahrnující potopené části přístavních zařízení, antické kotvy, sloupy a další artefakty, které země odevzdala v průběhu staletí moři. A bylo velmi působivé sledovat, jak mezi rameny antické kotvy proplouvají hejna ryb.

Působivé a symbolické pro zemi, kde historie, příroda i člověk přidávají stále další navzájem se proplétající vrstvy. Hodina pod hladinou Středozemního moře propadla minulosti. Vylezl jsem po schůdcích z vody. Slunce pěkně hřálo. Jenom mě za chůze při každém kroku řádně čvachtalo v gumových potápěčských botičkách.

Svatou zemí, jejími třemi moři a dvěma pouštěmi jsem kráčel s mokrem v botách. A bylo mi fajn.