Text: David Štrunc, foto: autor
Pro mě byla cesta opravdu náročná. Jeli jsme pouze dva řidiči. Proto se mi dnes nepodařilo vstát s ostatními. Vyrazil jsem tedy na vodu sám a až odpoledne.
Chytání v jednom člověku může být mnohými považované za nebezpečné, mně však vyhovuje. Jezdím si podle sebe a chytám přesně tam, kde chci. Nehrozí ani zamotání šňůry s kolegou na lodi.
Blíží se příliv, a proto není potřeba přemýšlet, které rybě se budu věnovat. Vyrážím na polaky. Volím lehkou přívlač, díky které se bezpečně vyhnu bolesti rukou a zad. Používám nástrahy do 100 gramů, většinou mi stačí jigové hlavičky kolem 20 gramů.
Z kempu je to na slibné místo přibližně 30 minut cesty. Po příjezdu vrcholí příliv a moře ukazuje svou ohromnou sílu ve sprškách vody tříštící se o skály. Ve správný čas na správném místě, pomyslím si.
Bojovník polak
Nasazuji dlouhého twistera černé barvy a nahazuji do zpěněné vody. Udělám dvě otočky navijákem a nechávám prapdnout. BUM! Rána jako od candáta. Zásek sedí a začíná boj. Souboj s polaky je tolik oblíbený, protože je to životní zážitek. Rybě nedělá problém vytočit vám z cívky několik desítek metrů šňůry. Tím se liší například od tresky obecné, která se jen točí a o únik se nesnaží.
Rybu zdolávám poměrně rychle, atakuje 70centimetrovou hranici. Polaka z mělčin není problém pustit, což vidím jako velkou výhodou oproti hlubinné přívlači. Při té je zapotřebí rybu usmrtit, protože by beztak uhynula.
Chytnu ještě několik menších ryb, pak záběry ustávají. Nevadí. Vypravím se na makrely. Jenže místo makrel chytím na peříčka další polaky. Zdá se, že dnes žerou malé rybičky, a proto jim gumy tolik nechutnaly.
S příchodem večera odjíždím zpět do přístavu. Jsem utahaný jako kotě, ale spokojený. Krásně jsem si zachytal, a to je přeci na výpravách do Norska to nejdůležitější.
Diskuze k článku (0)