Text: Jozef Májsky, foto: autor, Radim Blažek, Martin Reichard, Roman Heřman
Čtyři roky spánku? Žádný problém
Bahník americký si slizové pouzdro nevytváří a dokáže přežít jen v bahně, které zůstane alespoň trochu vlhké. Po vyschnutí vody je dutina s bahníkem spojena s rozpraskaným povrchem bahna větracím kanálkem, kterým mu do nozder a plicních vaků proudí vzduch. V tomto spánku, v průběhu kterého je metabolizmus snížený na minimum, ztrácí bahník asi pětinu své hmotnosti.
Jeden z afrických druhů při pokusu bez újmy na zdraví „prospal“ čtyři roky, hibernace u afrických bahníků běžně trvá sedm měsíců (Mosambik). Je zajímavé, že afričtí zástupci z rodu Protopterus v průběhu tohoto spánku čerpají energii z bílkovin svých svalů, zatímco bahník americký využívá tukových zásob.
Po probuzení se musí sehnat něco na zub
S příchodem prvních dešťů, kdy se vyschlá řečiště a močály naplní vodou, se tyto prazvláštní ryby probudí, vysoukají ze svého úkrytu a začínají shánět něco na zub.
Skutečné zuby jako jejich pravěcí předci ale nemají. V průběhu evoluce u nich totiž srostly do podoby masivních destiček. Obvykle jsou dva páry zubních plošek na patře a jeden pár na dolní čelisti.
Tato adaptace souvisí s tím, že jejich oblíbenou potravou jsou vodní měkkýši, pochutnají si též na krabech a dalších bezobratlých, nepohrdnou však ani pomalou nebo mrtvou rybkou. V potravě se objevují v menší míře i rostliny. Nejoblíbenější potravou bahníka amerického jsou údajně ampulárie, které jsme nacházeli v obrovských množstvích téměř ve všech vodách Gran Chaca.
Je zajímavé, že i když se bahníci v kalných vodách orientují pomocí dobře vyvinuté postranní čáry (bohatě větvené v hlavové části), při vyhledávání potravy se u nich uplatňují i chuťové buňky umístěné na párových ploutvích.
Jak se rozmnožují?
Po několika týdnech si bahníci doplní energetické zásoby a pak přistoupí k rozmnožování, o kterém máme, bohužel, stále jen kusé, ne vždy prověřené informace.
Za nejvíce ohrožený druh je považován bahník australský, kterého mohou lovit v omezené míře jen domorodci
Není například stále jisté, jestli třecí chodbu u afrických bahníků i bahníka amerického hloubí pouze samec, nebo se přípravy účastní i samice. U dospělých jedinců novosvětského druhu je nora s průměrem 15–20 cm hluboká běžně 60–80 cm, nezřídka ale i 1–1,5 m. Ve většině případů je vertikální a má pouze jeden východ, někdy bývá ukončena horizontální rozšířenou částí. Na dně třecí chodby se nacházejí rostliny, které tam zatahuje samec, aby na ně samička nakladla 6,5–7 mm velké jikry.
U afrických bahníků se samec v průběhu 1–3 dní vytře i se 2–3 samicemi. Na rozdíl od bahníka australského, u kterého o jikry odložené na vegetaci se již rodiče nezajímají, samci ostatních bahníků bedlivě střeží jak jikry, tak i vylíhlé larvy.
Sliz pročišťuje vodu
Největší zájem vědců se soustřeďuje na bahníka amerického, protože se u něj na břišních ploutvích objeví rozvětvené, asi 5–8 cm dlouhé výrůstky, bohatě protkané krevními vlásečnicemi. Jejich funkce není objasněna.
Podle jedné teorie přes ně samec vylučuje v blízkosti jiker do vody kyslík, podle druhé s jejich pomocí naopak z vody kyslík čerpá, protože svoje potomstvo ani na minutu neopouští a nechodí se k hladině nadechnout vzduchu. Kromě toho sliz vylučovaný samci bahníků obsahuje látky, které v důsledku koagulace s nečistotami rozptýlenými v kalné vodě přispívají k pročištění prostoru v těsné blízkosti jiker.
Larvy bahníků se po vykulení přichytí pomocí sekretu žlázy na hlavě o rostliny ve „hnízdě“ a postupně tráví zásobní žloutek. U bahníka amerického do dvou měsíců dosáhnou délky 55 mm a postupně se začnou samostatně živit, přičemž ze začátku preferují rostlinnou potravu. V této době, kdy opouštějí rodnou noru, u nich dochází k resorbci vnějších keříčkovitých žáber.
Vynikající evoluční řešení
To, že dvojdyšné ryby dokázaly přežít na naší planetě až do dnešních dní a překlenout tak 400 milionů let dlouhou časovou propast sahající do devonských prvohor, svědčí o tom, že jejich adaptace na specifické podmínky periodicky vysychajících vod byly správným evolučním řešením.
Je potěšující, že i když patří k těm druhům ryb, které jsou běžně lovené, jejich početnost se zatím radikálně nesnížila. Za nejvíce ohrožený druh je považován bahník australský, kterého mohou lovit v omezené míře jen domorodci, jinak je přísně chráněný. Doufejme, že buď z lidského nerozumu, nebo v důsledku přirozených procesů nenastanou takové změny biotopů obývaných dvojdyšnými rybami, které by vedly k jejich vyhynutí.
Bahníky stále známe jen velice povrchně. Z mých skromných zkušeností i bohatých zkušeností mých přátel vyplývá, že se bahníci dají poměrně snadno chytit do sítě. Podle jejich vyprávění se afričtí bahníci bez problémů dají chytat i na udici. Je třeba počítat s tím, že bahníci potravu nasávají do tlamky opakovaně a pak vyplivují, až ji nakonec spolknou. Tučné maso těchto v bahně žijících ryb okouzlí málokoho. Některým domorodcům chutná, pro jiné je, třeba v Keni, tabu.
Diskuze k článku (0)