Karas obecný

Poznávací znaky

• Tělo je obvykle vysoké, z boků zploštělé.
• Vzhledem trochu připomíná kapra, nemá ale u úst žádné vousky.
• Skřele jsou vypouklé a na pohmat drsné.
• Ústa jsou malá, koncového postavení.
• Horní linie hřbetní ploutve je spíše vypouklá (na rozdíl od karase stříbřitého, kde je okraj spíše mírně vykrojený).
• Na nejdelším (posledním) tvrdém paprsku hřbetní ploutve je 28–30 drobných zoubků.
• Základní barva karasa obecného je šedozelená s nádechem dozlatova, břicho zlatožluté.
• Tělo karasů ze zarostlých vod bývá tmavé, v prosvětlenějších lokalitách světlé.
• Boky se někdy vyznačují zlatavým leskem, párové ploutve jsou nažloutlé.
• Zakrnělá forma má zpravidla u báze ocasní ploutve tmavou skvrnu.
• Břišní výstelka je světlá.

• Podobný karas stříbřitý má břišní výstelku černou a kontura jeho hřbetní ploutve je mírně vykrojená (u karasa obecného je naopak vypouklá). Karas stříbřitý má také větší šupiny (27–31 šupin v postranní čáře).
• Kapr obecný má na rozdíl od karasa obecného dva páry vousků.

Karas stříbřitý
kaprovití

Kapr obecný
kaprovití

Karas obecný z většiny vodních ploch úplně zmizel, dříve se běžně vyskytoval v pomalu tekoucích i stojatých vodách včetně rybníků. Postupně ho vytlačil karas stříbřitý, který je schopný vytřít se s jakoukoli kaprovitou rybou několikrát v roce za vzniku pouze samičího potomstva karasa stříbřitého. Další příčinou je regulace řek, rušení jejich záplavových oblastí a vysoké obsádky kapra v rybnících.

Dnes se vyskytuje pouze v malých tůních, které nejsou spojené s žádným tokem, a tak není šance, že by se tam karas stříbřitý dostal.

Jen ojediněle se objevuje ve stojatých a mírně tekoucích vodách, důlních propadlinách, tůních a zabahněných rybnících.

Žije skrytě a nevytváří početná hejna.

Je aktivní především ve večerních hodinách, ale potravu loví i ve dne.

Živí se zooplanktonem (buchanky, perloočky) i částmi rostlin. Bentos se uplatňuje v menší míře.

Pohlavně dospívá ve 2.–3. roce života.

Jikry klade v pozdním jaře a v létě na vodní rostliny při teplotě vody 16-17 °C.

Tření je vícedávkové, celkem je snůška rozdělena na 3 až 5 dávek.

Kříží se s kaprem – tvarem těla, počtem paprsků a počtem požerákových zubů zaujímá kříženec místo mezi oběma druhy. Kaprokaras má obvykle 4 nebo 2 vousky u úst, jsou ale kratší a tenčí než u kapra. Také tvarem hřbetní ploutve více připomíná kapra a blíží se mu i růstem. Kaprokarasi jsou plodní jen výjimečně.

Karas je velmi odolný, snáší vysoké teploty vody a je schopen delší dobu (několik měsíců) přežívat v zimě ve vodě zcela bez rozpuštěného kyslíku. V tu dobu štěpí tuky svého těla na mastné kyseliny a uvolněný kyslík spotřebovává ve tkáních.

Obvykle na plavanou, nástrahou mohou být „hnojáčci“, malí okružáci, „masní červi“, larvy chrostíků, vařené kroupy či rýže nebo kulička těsta, drobné kousky pečiva.

Nástraha by měla plavat jen několik centimetrů nade dnem, aby nezapadla do bahna.

Loví se od jara do podzimu, v létě nejlépe za oblačného, ale teplého počasí.

Příznivý je drobný deštík za bezvětří.

Při ochlazení přestává brát.

Vnaděním se dá stáhnout z dalekého okolí.

Dá se ulovit i na položenou s obdobnými nástrahami.