Chycen do vlastní pasti na zloděje

Text: Josef Piecuch

Ve dvoumetrových kopřivách vysekáváme ležení a začínáme s přípravou na lov. Po hodině příprav nahazuji první prut a snažím se ulovit nějakou nástražní rybu. Karel nafukuje člun a odplouvá na obhlídku řeky.

Začínají brát baculatí karasi a podoustve. Necháváme si pár ryb jako nástrahu na sumce a netrpělivě vyčkáváme na návrat Karla, abychom mohli zavést montáže a řádně je ukotvit.

Když musíš, tak musíš

Za soumraku připlouvá znatelně znavený Kája a zavážíme montáže. Své zpoždění zdůvodňuje velkou žízní, pročež se musel nutně zastavit v hospodě u jezu na jedno. Na druhý prut nastražuji velký chomáč žížal a nahazuji ho k padlému stromu.

Nestačím se pořádně usadit a už je tu záběr. Není to sumec, ale pořádný cejn v délce kolem 60 centimetrů. Divím se, jak do sebe nasoukal tak rychle velký háček a s ním několik rousnic na něm. Další razantní záběr následuje za malou chvíli.

Tentokrát je to sumec, jehož délka nepřesahuje délku chyceného cejna. Hodil by se tak akorát do akvária.

Karel pořád dělá něco kolem tábora, tu přijde pro kus vlasce, tu pro náhradní hlásič záběrů. A na mou otázku, co dělá, zabručí pod vousy něco o zabezpečení ležení. Beru to s rezervou a už si ho nevšímám, což se později ukazuje jako chyba.

Přichází jejich čas!
Zapaluji propan butan a na ohýnku si opékáme buřty. Nabaštím se a lezu do spacáku. Pozoruji řeku, nad kterou se nese dunivé chrápání mých rybářských druhů. Snažím se usnout, ale nejde to. Opřu se o strom a pozoruji noční oblohu. Tlak v močovém měchýři mě donutí nazout si pantofle a opustit naše ležení.

„Pííípííí!“ Zprava se ozývá zuřivé pípání. Otáčím se směrem k červenému světýlku. Teď zase bliká zelené světýlko! Kolem nohou mám nějaký vlasec. Padám. Ztrácím pantofle. Když se pohnu, tak se rozbliká skoro celý břeh. Ze spacáku vyskakuje ospalý Kája a místo toho, aby mi pomohl, uhání k udicím.

„Pojď sem!“ křičím na něj. „To pípám já a ne tvoje pruty. Běž se vycpat s tím tvým zabezpečením,“ volám na něj.

Karel se může smíchy zbláznit… „Já ti říkal, že zabezpečuju břeh proti místním lapkům. Jenže ty sis hleděl jen ryb a neposlouchal mě.“

Ráno do tábora s čerstvým pečivem a denním tiskem přichází náš průvodce Jíra. Když vidí ten binec a mě podrápaného, myslel si, že se ležením prohnalo stádo divočáků. Vyprávím mu noční příběh, smíchy se láme v kolenou a jsem si jistý, že si dodnes místní sumcobijci vyprávějí o šílených rybářích z Těšína.