OBRAZEM: Siněvir — Mořské oko Karpat

text: Mirek Brát

Nešťastná Siň na hrobě svého milého plakala a plakala. Z jejích slz vzniklo celé jezero. Na památku nešťastných milenců dostalo jméno Siněvir.

Na souši

Kdo raději geologii než příběhy, i tomu se dostane odpovědi. Jezero Siněvir, nazývané také Mořské oko či Perla Karpat, vzniklo asi před 10 000 lety v důsledku sesuvu půdy vyvolaném zemětřesením. V současnosti jde o největší jezero v Zakarpatské Ukrajině. Nachází se v nadmořské výšce 989 m, plocha jezera je 4,2 ha a jeho průměrná hloubka je mezi 8 – 10 m, maximální je pak 22 m.

Jezero je počátkem řeky Terebly, která teče i přes známou Koločavu, kde loupežníkoval  Nikola Šuhaj známý z románu Ivana Olbrachta. Siněvirské „mořské oko“ je součástí Národního parku Siněvir. Oblast je hojně navštěvovaná též díky relativně dobré dostupnosti a vybudované infrastruktuře v okolí jezera zahrnující rovněž vyhlídkovou terasu i šanci projet se po jezeře na speciálních vorech.

Kolem jezera vede chodník, který vás dovede nikoli na další stránku geologické minulosti jezera, ale zase jen a jen k příběhu. Symbolem jezera jsou totiž dřevěné plastiky. Koho jiného by zobrazovaly než mladíka jménem Vir a dívku jménem Siň. V létě se z jezera vynořuje i malý ostrůvek, kde je podle legendy zbytek mohyly Virova hrobu.

Pod vodou

Dostat se pod hladinu jezera Siněvir není jednoduché. Ovšem po značném úsilí se nakonec pod hladinu legendami opředeného místa ponořím. Co mě ve vodě čeká? Určitě ne žádné chloridy. Tyto soli voda v jezeře Siněvir neobsahuje. I proto má zvláštní chuť, pokud se o tom rozhodnete sami přesvědčit. „Určitě budou pod vodou pstruzi,“ slibuje mi místní průvodce.

Pohybuji se nízko u dna a snažím se nevířit příliš sediment. Co chvíli mi cestu kříží mohutná torza stromů. Jsou to čistě uříznuté kmeny. Jak se sem dostaly, je mi záhadou. Voda má sice zelenavý nádech, ale jinak je velmi čistá. Pozor! Už se ke mně blíží první obyvatel Siněviru. A místo podání ruky na uvítanou zašermuje klepety. Raků je pod hladinou jezera obrovská kolonie. Potkávám je pod kmeny stromů i na volném prostranství, velké i malé, bojácné i zřetelně „vytočené“, kdo je ruší.

Pozor! Už se ke mně blíží první obyvatel Siněviru. A místo podání ruky na uvítanou zašermuje klepety

Druhý zdejší zástupce živočišné říše se obléká do šupin. Není to ale žádný statný pstruh. Hejna drobných ryb připomínají sardinky. Odhaduji, že se jedná o střevle. Objevuji rovněž skutečnost, že se rybky přizpůsobily na živiny chudým vodám jezera a spásají s nadšením cokoli organického, včetně odumřelých částí mé pokožky.

Chovají se totiž přesně jako ryby gary využívané v kosmetickém průmyslu. Až se vynořím z vody, budu mít tváře hladké jako batole, napadá mě. Kdo mě přijde pozdravit do třetice? Už je tady! A není sám! V mělké části jezera mezi řasami a rostlinami objevuji celé koberce pulců. Vypadá to jako v nějakých obřích žabích jeslích. Zvláštní svět s dominancí tři živočišných druhů, které se zde vyskytují ve velkém množství: ryby, korýši, obojživelníci.

Velká rodina, která snad dokáže utišit a rozptýlit nešťastné duše, které měly jména Vir a Siň.