Hlavatka obecná

Poznávací znaky

• Tělo je protáhlé, torpédovitého tvaru, na průřezu téměř kulaté.
• Velká a široká hlava má velké oči a koncová ústa s ozubenými, hluboce rozeklanými čelistmi.
• Ploutve se v poměru k tělu zdají malé, ocasní ploutev je mělce vykrojena.
• Hřbet a horní část hlavy jsou šedozelené až tmavohnědé, bohy zbarvené podobně jako hřbet, jsou ale světlejší a často s fialovým nebo cihlově červeným nádechem.
• Břicho je žlutobílé nebo stříbrobílé, někdy se slabým šedavým nádechem.
• Ploutve jsou popelavě žluté, na koncích s hnědým až červenavým tónem, tuková ploutvička je zlatohnědá až červenavá.
• Na hlavě, hřbetě a bocích jsou rozmístěny černé nebo hnědavé skvrny, na hlavě okrouhlé, oválné nebo různého nepravidelného tvaru, na bocích mívají často tvar písmene „x“.
• U nedospělých jedinců jsou zřetelné příčné tmavé pruhy o počtu 7–12.

• Menší hlavatky lze zaměnit se pstruhy nebo sivenem. Liší se od nich především kruhovitým průřezem těla a tím, že hlavatka nemá barevné skvrny ani pásy na těle ani na ploutvích.

Pstruh obecný
lososovití

Pstruh duhový
lososovití

Siven americký
lososovití

Hlavatka je původní druh dunajského povodí.

U nás byla a je uměle vysazována jak v Čechách, tak na Moravě.

Jde o druh, který není schopen se v našich vodách udržet bez neustálého vysazování uměle odchovaných násad.

Dává přednost podhorské zóně řek s kamenitým a štěrkopískovým dnem, s průměrnou letní teplotou vody obvykle nepřevyšující 15 °C, nesnáší nižší obsah rozpuštěného kyslíku než 5 mg/l.

Preferuje úseky, ve kterých se střídají hlubší tůně s rychlými kaskádovitými proudy.

Obvykle hlavatku nalezneme pod rychlými proudy, přepady, splavy a vodopády, často zastíněnými převislými stromy, v tišinách v místech se skalními výběžky břehů a bočními výhony s víry, za velikými balvany, pilíři mostů a jinými překážkami v toku.

Za vyššího stavu vody nebo za jejího zakalení se zdržuje blízko břehů.

V létě vyhledává hlubší tůně, případně táhne do chladnějších přítoků.

Hlavatka může osídlit i vhodné stojaté vody – podhorská jezera, údolní nádrže s chladnou vodou.

Je to teritoriální druh, jedno stanoviště ale může osídlovat i více jedinců.

V tom případě největší a nejsilnější jedinci ovládají zpravidla horní, přítokovou část tůně, středně velké ryby se zdržují v nižší části a mladé, pohlavně nedospělé hlavatky stojí v její nejspodnější, odtokové části.

Je to netažný druh, její třecí migrace nejsou dlouhé, u nás nepřesahují vzdálenost 10-25 km (v tuto dobu je ale schopna překonat splavy a vodopády do výšky 1,5 m).

Plůdek se živí bezobratlými, rybami se začíná živit, když dosáhne délky 50–100 mm.

V potravě větších jedinců už zjevně převažují ryby.

Hlavatka přijímá potravu po celý rok, nejintenzivněji na podzim a v zimě, nebo v období po výtěru.

Je to litofilní, jikry ukrývající druh, který se tře na jaře.

Mlíčáci pohlavně dospívají ve věku 3 let, jikernačky ve 4 letech.

Před třením se sdružují na trdlištích s čistým kamenitým nebo štěrkovitě kamenitým dnem.

Krátce po objevení se na trdlišti hejno rozpadá na menší skupinky složené obvykle z jedné jikernačky a dvou mlíčáků.

Mlíčáci potom svádějí souboje, silnější odežene slabšího jedince.

Pár potom několik dní buduje hnízdo, které hloubí silnými pohyby ocasů a odstraňuje z něj přebytečný materiál.

Jikry jsou jantarově žluté, pomerančové až červené.

Obvykle těžkou přívlačí, ať už na umělé nástrahy nebo na mrtvou rybku, pokud je to povoleno.

Poslední dobou přibývá i úlovků na muškařské náčiní.

Úlovky z ČR včetně největších kusů byly dosaženy na poměrně malé vláčecí nástrahy, umělé mušky, ale i na žížalu a housku.

Záběry byly většinou náhodné a hlavatky byly zdolány i na poměrně slabém náčiní.

Jako speciální nástraha pro lov se hodí tzv. hlavatkový nebo mihulový cop. Dřív se skládal z několika mihulí, dnes z kožených nebo gumových třásní.

Hlavatka je pro sportovní rybolov velmi atraktivní druh, loví se především vysazení a dorostlí jedinci, kteří pocházejí z umělého výtěru a odchovu.

Za královnu lososovitých ryb se považuje příbuzná hlavatka sibiřská (Hucho taimen), která dorůstá až přes 2 m délky a 100 kg hmotnosti.

Za obřími tajmeny se jezdí do Mongolska.