Hlavačka mramorovaná

Poznávací znaky

• Tělo má z boků protáhlé, hlava je poměrně velká, z hřbetní strany zploštělá.
• Oko je oválné, poměrně malé, přední nozdry jsou protáhlé v trubičky, které směřují šikmo dolů nad horní pysk.
• Ústa jsou koncová, horizontálně rozeklaná.
• Na čelistech jsou v 1–3 řadách zakřivené, nestejně velké kónické zoubky.
• Břišní ploutve srůstají v oválný, vzadu mírně zahrocený přísavný disk.
• Trup a ocasní násadec kryjí poměrně velké ktenoidní šupiny.
• Na temeni hlavy, v zátylku, na horní straně hlavy a na násadci prsních ploutví se objevují cykloidní šupiny.
• Kanálky postranní čáry jsou vytvořeny jen na hlavě, na trupu chybějí.
• Hlavačka nemá plynový měchýř.
• Tělo je žlutohnědé až šedohnědé, na bocích se 4-5 příčnými kaštanově až kávově hnědými nepravidelnými pruhy, nahoře jasně ohraničenými, níže ale rozdrobenými v řadu nejasně ohraničených skvrn.
• Hlava je tmavě skvrnitá, na čele, temeni a na rypci tmavší.
• Konec těla je zakončený tmavým páskem, za ním (už na ocasní ploutvi) jsou dvě nad sebou ležící nejasně ohraničené světlé skvrny, které jsou vzadu lemované tmavší skvrnou ve tvaru písmen „Y“, „V“ nebo půlměsíce.
• Břišní ploutve jsou bělavé, na bláně často skvrnité, skvrny se někdy objevují i na ploutvích.
• V přední části báze první hřbetní ploutve bývá hnědočerná skvrna.
• Ostatní ploutve jsou skvrnité, případně pruhované.

• Podobné vranky žijí v jiném typu lokalit (pstruhové vody) a nemají srostlé břišní ploutve do přísavného terče.
• Příbuzný hlaváč černoústý má sice srostlé břišní ploutve do přísavného terče, černou skvrnu na první hřbetní ploutvi má ale v její zadní části a nozdry nemá protažené v rourky.

Vranka obecná
vrankovití

Vranka pruhoploutvá
vrankovití

Hlaváč černoústý
hlaváčovití

Objevuje se v místech se silně zarostlou vegetací, zdržuje se i mezi kořeny a kameny.

První nález v ČR byl zaznamenán v roce 1994 v horní (Mušovské) nádrži vodního díla Nové Mlýny na jižní Moravě.

Opakovaný průzkum v dalších letech potvrdil trvalý výskyt hlavačky na této lokalitě.

Během následujících dvou let se tato rybka rozšířila po celé horní nádrži a pronikla i výše proti proudu do střední Věstonické nádrže.

V následujících letech pokračovalo její šíření dále do dolní Novomlýnské nádrže a pak směrem po proudu Dyje.

Dnes se hlavačka vyskytuje v celé Dyji od soutoku s Jevišovkou až po ústí Moravy a v tomto úseku začíná osídlovat i některé přítoky (Jihlava, Svratka, Kyjovka).

Původ populací hlavačky na našem území je nejasný a mohl by být nejen příkladem přirozeného proniknutí druhu, ale v úvahu připadá i zavlečení sportovními rybáři, kteří ji používají jako nástražní rybku.

Pohybuje se nemotorně a pomalu, malými přískoky, jako by se plazila po dně.

Po vyrušení nebo při sledování kořisti se ale dokáže pohybovat i rychlými skoky.

Často, zejména za teplých slunečných dní, leží na vrcholech vegetace nebo na kamenech, přichycená pomocí terče břišních ploutví.

Při vyrušení uniká skoky do úkrytu.

Aktivní je zřejmě především v noci.

V její potravě se objevují drobní korýši, vodní hmyz a jeho larvy, měkkýši.

Tře se od dubna do května, mlíčáci mezi sebou před třením bojují.

Jikry kladou jikernačky na rostliny a kořeny, na spodní stranu kamenů, někdy i do prázdných lastur mlžů, ale i drenážních trubek nebo odhozených konzerv.

Jikry jsou oválné se zahroceným koncem.

Pomocí spleti niťovitých výrůstků se přilepují na podklad.

Mlíčák snůšku hlídá a ovívá ji ploutvemi.

Záměrný lov je vzhledem k velikosti této ryby sám o sobě problematický.

V místech hojnějšího výskytu berou velmi ochotně na masné červy a drobné žížalky.

Ulovit se dá i na malé vláčecí nástrahy.

Občas ulovíme hlavačky do čeřínku při lovu nástražních rybek.