Jedenáctka Zlatých úhořů? Unikla jen o vlásek!

text: David Štrunc

Lov úhořů mě baví. Ten klid jarních nocí, tajemno, které se s každým začínajícím záběrem stupňuje. Světélko na vlasci pod prutem letí nahoru a vy se zatajeným dechem čekáte, kdo se objeví na druhém konci udice. Bohužel, minimálně v polovině případů se to nedozvím. Záběry jsou krásné, spousta jich ale končí pouze staženou žížalou.

Chvíli krápe a za chvíli už regulérně prší. Ale co, nejsem z cukru.

REKLAMA

Dnes ale bude všechno jinak, počasí tomu jednoznačně naznačuje. Období před deštěm úhoři mají rádi…Ale rychle, není moc času: připravit pruty, navléct žížaly a rychle nahodit. Než stihnu dosednout do křesílka, jedno z čihátek se zachvěje a pomalu se rozjíždí směrem k večerní obloze.  Se zaseknutím ještě chvíli počkám, rousnice je velké sousto. Sekej! Přesvědčuje mě vnitřní hlas a já se mu snažím vzdorovat. Marně. Špička prutu prořízne večerní těžký vzduch. Je tam!

Skok hodný atleta

Ke břehu rychle přitahuji úhoře kolem 60 cm. Žádný obr, ale v dnešní době, kdy jsou téměř všichni úhoři vysazení, potěší každý zdolaný had. Než stihnu rybu vyháčkovat, už mám záběr na druhý prut. Co teď? Úhoře spěšně vyháčkuji a skokem hodným atleta se přibližuji k druhému prutu.  V poslední chvíli, ještě než čihátko cinkne o prut, zasekávám.

Na břehu se za chvilku objeví další had. Pak je ale ticho po pěšině. Nevadí, chvíli počkám a uvidím. Mění se počasí. Chvíli krápe a za chvíli už regulérně prší. Ale co, nejsem z cukru. Odměna přichází v podobně dalších záběrů.  A kolika! Je jich tolik, že ani nestíhám pruty přehazovat. Jsem v takovém rauši, že vytrvalý déšť už ani nevnímám. Ale všechno krásné musí jednou skončit.  Budík mě upozorňuje, že je půlnoc. Úhoří štvanice tak musí skončit.

Počítám úhoře a končím u čísla devět. Oto Pavle, závidím ti tvých jedenáct, já si na ty zlaté musím ještě počkat.