Sedím v křesílku a sleduju plamínek svíčky postavené na rybářském stolku. Celé odpoledne jsem vázal kaprové montáže a najednou je večer a tma. Od našeho příjezdu uplynulo více než čtyřiadvacet hodin, žádný kapr se zatím neozval. Přitom mají pod hladinou prostřený švédský stůl s vařeným partiklem, olejkou, peletami a masovými i ovocnými kuličkami boilie.
text: Zdeněk Hofman
Najednou je všechno jinak. Swinger pravého prutu lehce poskočí a pak vystřelí k prutu takovou rychlostí, až spadne z vlasce. To už hlásič ječí jako pominutý a hrčí i brzda navijáku. Na nic nečekám, vyskočím z křesílka a zaseknu.
Ryba prchá po proudu řeky a musím počkat, až ubere plyn. Pak přitáhnu brzdu navijáku a začínám pomalu navíjet. Zprvu jde všechno hladce a kapr se nechá bez problému přitáhnout. Jakmile však ucítí mělčinu, vyrazí splašeně zpět do hloubky. Musím rychle povolit, počkat, až se vybouří a pak znovu přitáhnout.
Tento proces se mnohokrát opakuje, až šupinatému soupeři dojdou síly. Kamarád Jirka, se kterým jsem na čtyřdenní výpravu na Velkou řeku vyrazil, číhá s podběrákem na vhodný okamžik. Ryba už krouží kousek od břehu, jen nechce opustit dno. Musím se víc opřít do prutu a najednou cítím, že tah slábne a konečně jde nahoru. Rychle přivinu vlasec a znovu přitáhnu, až se vynoří na hladině.
„Je to kapr a pěknej,“ hlásí Jiřík z první linie. Ve tmě toho moc nevidím, v záři čelovky zahlédnu bojující rybu jen letmo. Do podběráku zbývá kaprovi poslední metr, jen si musí ještě loknout vzduchu, aby ochabl. Jenže kapr není žádný začátečník a hlavu nechce z vody vystrčit. Při poslední zoufalé otočce před podběrákem tah nečekaně povolí a z vody se místo očekávaného úlovku vyhoupne stogramové olovo s prázdným háčkem. Kapr je pryč.
„Pane Bože, to je smůla,“ kleju jako pohan.
„K rybařině patří i prohra,“ praví kamarád a odchází do bivaku. Dobře ví, že potřebuju být chvíli sám, abych se s krutou realitou smířil.
Základem úspěchu je koncová montáž
Zkoumám montáž, ze které kapří profesor upláchl, a rázem mám jasno. Vlas s kuličkou se omotal kolem háčku, který neměl tolik prostoru pro dobré zaseknutí. Hrot je navíc ztupený, což ztrátě kapra napomohlo. Háček je nejdůležitějším článkem celé udice a jeho ostrost kontroluju při každém přehazování.
Někdy stačí, když při vytahování ťukne o kámen a ostrost je pryč. Háček musí kapra zaseknout při pouhém očichávání kuličky. Zkušený kapr kuličku hned nespolkne. Nejdřív ji opatrně nasaje do ústní dutiny, a po chvíli vyvrhne. Tento proces mnohokrát opakuje. Ostrý háček se na rozdíl od tupého zasekne i během ochutnávání.
Zaseknutí kapra napomáhá i správné provedení koncové montáže. Některé jsou na můj vkus hodně složité, přednost dávám jednodušším montážím. Mnoho let s úspěchem používám kombinovanou montáž z fluorokarbonu a pletené šňůry. Na tuhý fluorokarbon 0,45 mm o délce cca 20 cm je navázaná pletenka s nosností 11,5 kg s háčkem a kuličkou.
Délka pletené šňůrky od háčku k fluorokarbonu je pouhých 3–5 cm, což zvyšuje úspěšnost zaseknutí kapra při malém pohybu kuličky. Mlsající kapr uchopí kuličku s háčkem, fluorokarbon je tuhý a šňůrka krátká. Kapr se tak mnohem snadněji zasekne. Další výhodou fluorokarbonu je vyšší hmotnost oproti běžným monofilním vlascům a stejným lomem světla, jako má voda, který ho činí téměř neviditelným.
V posledních letech používám speciální kaprařskou dvouvrstvou šňůrku s pevným potahem, u které odpadává práce s navazováním fluorokarbonu a pletenky. Tuhost vrchní vrstvy plní funkci fluorokarbonu. Při nasátí nástrahy návazec z této šňůrky vytváří odpor, který zabraňuje snadnému vyplivnutí nástrahy s háčkem z kaprovy tlamy. Práce s dvouvrstvou pletenkou je jednoduchá. Potřebnou délku pletenky zbavím nehtem tuhé vrstvy a na vnitřní měkkou navážu háček.
Jirka boduje
Kamarád má štěstí v podobě ranního záběru. Zaseknutý kapr bojuje s podobnou razancí jako můj večerní, Jirka má však kromě kvalitní koncové montáže a ostrého háčku i notnou dávku štěstí.
„Rovných devadesát,“ praví nadšeně, když změří svůj úlovek na podložce. Je to nádherný šupináč. Ihned znovu zakrmíme naše místo u protějšího břehu, kde mají kapři klid. Není třeba házet do vody příliš velké množství koulí. Místo je pod neustálým rybářským tlakem a kapři dobře vědí, že zde pokaždé najdou něco na zub. Vyplatí se proto zakrmovat střídmě a častěji. Zprvu používám i partikl s olejkou, v dalších dnech jenom boilie. Kobrou nastřílím do vody asi padesát kuliček a do večera ještě tři další dávky. Stejně tak i Jirka, na kterého se po obědě usměje štěstí podruhé.
„Tenhle bude menší, nemá takovou sílu,“ hlásí hned po zaseknutí a má pravdu. Po krátkém souboji vjíždí do podběráku šupinatý šedesátník. „Malá ryba, taky ryba a pošli dědečka,“ loučí se Jirka s úlovkem.
Pak už sedíme v křesílkách a vzpomínáme na naše rybářské začátky před více než čtyřiceti lety, kdy jsme na ÚN Rozkoš lovili marény v únoru, kdy byla většina přehrady ještě pod ledem a byli jsme zde jediní blázni.
Druhý záběr
„Píp, píp, píííp,“ hlásí můj hlásič. Po počátečních pípancích následuje plynulá jízda. Vyskočím, zaseknu a hned mám jasno, že jde o větší kousek. Silný plynulý úprk tomu nasvědčuje. Pravou rukou držím prut a levou přibržďuji prokluzující cívku navijáku.
Zrovna jsem něco vyprávěl Jirkovi a teď mám sucho v krku. Taky se mi trochu klepou kolena. Nechápu, že mě záběr ryby dokáže po tolika letech vždy tak rozrušit. Je to zážitek, který neomrzí a pořád fascinuje. Kapr táhne jako lokomotiva, když najednou zastaví. Prut je stále ohnutý, ryba však stojí na místě a jen občas se zaškube.
„Co se děje?“ ptá se Jiřík s podběrákem v ruce.
„Vypadá to zle, asi zajel do vázky,“ pravím nervózně. Moje tušení se během chvilky promění v realitu. Kapr se už ani nepohne, zřejmě se zbavil háčku a zmizel. S poslední nadějí usedám do člunu a vyplouvám na vodu. Pomalu navíjím a přitahuji se ke kritickému místu. Pak položím prut a uchopím vlasec. To už vím, že jsem zase prohrál.
Pomalu vytahuji vlasec, až se na hladině objeví „pavučina“ z utrhaných vlasců. Zkušený kapr dobře věděl, kam plout. Je to smutný konec souboje, ale někdy to prostě takhle dopadne. Zakotvím člun a musím si dát pivo na spláchnutí hořké porážky.
Na truchlení ale nemám čas, Jirka má jízdu.
Třetí kousek
Kamarád má dnes šťastný den. Třetí kapr měří rovných devadesát centimetrů, jako první úlovek. Je to mohutný šupináč válcovitého tvaru.
„Koukni na tu obrovskou ocasní ploutev, proto tolik bojoval. Měl sílu jako tygr,“ upozorňuje mě Jiřík. Gratuluji kamarádovi a jdu na noc preventivně přehodit. Nějakého kapra bych už taky potřeboval chytit. Celou noc je však klid.
Ráno zakrmím hned za svítání a pak podřimuji v křesílku. Letní non stop rybolov je hodně náročný. Z vody stoupá mlhavý opar a kapři se mi šplouchají přímo před bivakem. Pak konečně jeden zabere. Vyskočím z křesílka, jenže to je jen sen. Pruty leží bez hnutí ve stojanu.
Znovu zakrmím asi dvacet kuliček, aby se šupinaté potvory nepřežraly, jen rozdráždily, žádný záběr mě bohužel neprobudí. Pak se mi místo kaprů zjeví manželka. Možná mi chce poradit, jak mám na šupinaté lišáky vyzrát. Přetočím se v křesílku, jenže to není sen, Lenka je tady opravdu. Má dnes volný den a přijela vlakem na výlet. Je to milé překvapení.
„Jak vám to bere?“
„Jirka včera chytil Marilyn Monroe.“
„Cože, jakou Marilyn?“
„Chytil kapry 90-60-90, stejné míry, jako měla Marilyn Monroe.“
Jirka se usmívá a já jdu vařit kafe.
„A co jsi chytil ty?“ vysloví Léňa po chvíli otázku, kterou jsem očekával.
„Ještě chytím jednu a budu mít první,“ odpovídám vtipně.
„Ty jsi nic nechytil?“
„Měl jsem smůlu, dva velcí kapři mi utekli. Dnes to určitě vyjde, od rána pravidelně krmím. Pohlídej mi pruty, skočím si do auta pro další boilie,“ prosím manželku.
„Dobře, zapiš mi ale pro jistotu docházku.“
Záběr
Odcházím do auta, když vtom zaslechnu zvuk mého hlásiče. Mám záběr, bleskne mi hlavou. Rychle se otočím a spatřím Lenku s ohnutým prutem. Ta holka má neuvěřitelné štěstí. Kapr se řítí řekou jako splašený a je jasné, že prcek to nebude. Jirka se směje a nemusí nic říkat. Je to opravdu komická situace. Od rána pravidelně krmím a nic. Pak si na pár vteřin odskočím a záběr je tady. Tak už to na rybách chodí.
Kaprovi naštěstí dochází dech a za chvíli vjíždí do podběráku. „Tak jsem nechytil třetího kapra,“ pravím s úsměvem na líci.
„Je to ryba ve společném vlastnictví manželů a taky jsi ho podebíral,“ zastává se mě rybářka. Na podložce se mrská nádherný šupináč vyššího vzrůstu. „Pětasedmdesát,“ raduje se Léňa.
Konec dobrý, všechno dobré
Lenka kvečeru odjela, kapři naštěstí brali dál. Jiřík exceloval neuvěřitelnou sérií tří velkých kaprů. K velkému překvapení všichni měřili rovných devadesát centimetrů. Pak se štěstí konečně unavilo a usedlo i na největšího smolaře.
„Mám taky devadesátku!“ ječím do nočního ticha. Mám velikou radost a to netuším, že do rána chytím ještě kapra 88 a tři juniory.
Na rybách je krásně…
Diskuze k článku (0)