Jedna z nejhojnějších ryb mého dětství je dnes naprostou raritou. Jako kluk jsem karasy lovil v obecních nádržkách. Společně s perlíny a hrouzky tvořili nejpočetnější obyvatele venkovských rybníků. Žilo jich tu tolik, že sloužili dokonce jako krmivo pro kachny.
text: Zdeněk Hofman
Vzpomínám na starého pana Součka, který bydlel u rybníka, jak šoufkem na močůvku dokázal mistrným chvatem nabrat u stavidla na jedno zanoření i několik desítek karásků. Přes plot je rovnou servíroval natěšeným kačenám. Karasi měli nádhernou zlatozelenou barvu, drobné šupinky a na rozdíl od stejně velkých kaprů vypouklý tvar hřbetní ploutve. Spolehlivě brali na těsto, chleba, žížaly, vařená kolínka a vlastně na všechno, co jsme napíchli na háček. V dospělosti jsem začal karasy používat jako nástražní rybičky.
Laskomina pro štiky
Na rozdíl od perlína byl karas neuvěřitelně houževnatý a dokázal dravce velmi rychle vydráždit k útoku. Na zahrádce jsem měl jezírko se zásobou nachytaných karásků. S plechovým kbelíkem zavěšeným na řídítkách kola a bambusovými pruty připevněnými pod rámem jsem vyrážel za štikami na Labe v okolí Smiřic a Josefova. Na přelomu 70. a 80. let minulého století bylo v řece víc štik než kaprů. Ty největší však žily na nedaleké ÚN Rozkoš.
Jednou mi zbyl v řízkovnici poslední přerostlý karas okolo pětadvaceti centimetrů. Musel jsem ho nastražit bez splávku, který hravě potopil. Nahodil jsem na těžko do hluboké zátoky u lesa, vylezl na strom a hodoval na zralých třešních. Hodovat však připlula i veliká štika, která během chvilky karase zhltla. Než jsem slezl z třešně, vymotala mi skoro všechen vlasec. Zasekl jsem a začalo rodeo.
Štika bojovala jako lvice, jenže i já chtěl vyhrát. Podařilo se mi přitáhnout šupinatou obludu až ke břehu a pak se stalo něco strašného. Metrové štice, která slupla velkého karase jako malinu, zmizelo třiceti centimetrové lanko celé v jícnu. Pětatřicítka vlasec vydržel do chvíle, než štika začala u břehu mrskat hlavou ze strany na stranu. Pak najednou tah povolil a štika byla fuč.
Postupně však začali mizet i karasi obecní.
Kriticky ohrožený druh
Karasům obecným začala zvonit hrana někdy v 80. letech. Nedostatek vody způsoboval vysychání malých rybníků a další lokality mizely kvůli zásahům lidské činnosti. Největší ránu však způsobila konkurence v podobě invazivního karase stříbřitého, který domácího „obecňáka“ vytlačil. Ulovit karase obecného je dnes téměř nadlidský úkol. Úspěch navíc ztěžuje problém s přesným určením. Kromě obou druhů existují i kříženci. Určit se dají sčítáním šupin, paprsků a výčnělků na ploutvích. Naprostou jistotou je pochopitelně test DNA.
Na lovu karase obecného
Známý ichtyolog a milovník ryb Ing. Pavel Vrána Ph.D. se jako zkušený stopař aktivně zapojil do projektu „Zachraň karase“. Původně jsem se k plánované výpravě na rybníček u Chomutova chtěl přidat, v poslední chvíli jsem však i já získal čerstvou stopu u Litoměřic, kde kamarád Pepa objevil opuštěnou tůňku plnou karásků a perlínů. Protože i v naší obecní nádržce žili karasi obecní společně s perlíny, bral jsem to jako znamení. Nakonec jsme vyrazili každý po své stopě.
Cesta k tůňce trvala od auta asi půl hodiny prodíráním hustým houštím, což mě utvrzovalo v přesvědčení, že jsem na správném místě. Zapomenutá tůňka vypadala nádherně. Nahodil jsem a nervózně vyčkával na záběr. Splávek najednou poskočil a pak se rozjel k rákosí. Zaseknu a mám rybu. Je to opravdu karas. Pepa zatím chytil perlína.
Během hodiny máme asi deset karásků okolo patnácti centimetrů. Všechny pečlivě zdokumentujeme a začneme počítat šupiny u postranní čáry. Začínám tušit, že zázrak se nekoná a naši karásci jsou hybridi. Pak mi přijdou fotky od Pavla a rozdíl je patrný na první pohled. Podařilo se jim chytit karasy obecné, zatím co já budu muset vyrazit znovu. Tak už to ale na rybách chodí.
Diskuze k článku (0)