Jsme u konce krátkého seriálu, jenž měl velmi schematicky a v rychlosti popsat jednu z možných cest amatérské výroby vlastních vláčecích nástrah – wobblerů. V tuto chvíli už tedy máme svůj první prototyp hotový, je vybaven pevnostními kroužky a trojháčky odpovídajících velikostí i kvality a můžeme vyrazit k vodě!
text: Jiří Rážek
Zatím jsme chod naší umělé rybičky při výrobě průběžně kontrolovali tzv. vanovou zkouškou, tedy jen na velmi krátkou vzdálenost a bez konfrontace s rychlejším navíjením v reálných turbulencích proudu řeky nebo pod hladinou přehrady či rybníka. Tady se mohou projevit nežádoucí jevy chodu, dříve ve vaně či bazénu neodhalitelné.
Proto je třeba kromě povinné rybářovy výbavy vzít s sebou k řece i pár pomůcek, jimiž lze případné nedokonalosti optimálního vrtění nástrahy trochu napravit. A pokud píši pár, myslím skutečně dvě, a vejdou se vám do kapsy!
Tou první jsou malé kleštičky s plochými čelistmi, s nimiž půjde snadno napravo či nalevo osově přihnout/vychýlit čelní závěsné očko wobblera s karabinkou. To v případě, že má rybička při navíjení na delší vzdálenost tendenci nedržet přímý směr a ujíždí na pravou či levou stranu.
Plochými kleštičkami je pak třeba nepatrně přihnout závěsné očko na stranu opačnou, než je ona nežádoucí „odchylka“ v horizontálním směru. Čiňte tak opravdu opatrně a postupně, abyste to hned zkraje nepřehnali a aby navíc nepopraskal vrchní epoxidový nátěr!
Druhou pomůckou bude ocelová tyčka, třeba delší hřebík, jehož průměr závěsným očkem v pohodě projde. Jím lze upravit vzdálenost/náklon očka k čelní ploše lopatky a tím lehce korigovat hloubku i úhel nástrahy při jejím zanoření v podélné ose pod hladinu, tedy ve vertikálním směru.
Od téhle možnosti úpravy si už ale moc neslibujte, nelze její pomocí zásadněji napravit případné chyby při založení nořítka či stanovení hmotnosti zátěže wobblera, zejména jejího optimálního rozmístění v tělíčku korpusu, prostorového těžiště.
Přetížení wobblera, jenž měl být původně plovoucí (floating), už také napravit nepůjde. Lze ho jedině, pokud optimálně kmitá pod hladinou, prohlásit za „sinking“, tedy potápivý a vyrazit s ním někam na hlubší přehradu. Lehce dovážit nástrahu však lze – to pokud se noří po zatažení vlasce pod hladinu jen nepatrně. Někdy pomůže omotat centrální raménko trojháčku v břišním očku několika oviny olověného pásku nebo drátku a pojistit kapičkou vteřinového lepidla. Zhruba tam by totiž mělo být hmotnostní těžiště tělíčka wobblera.
Není od věci připomenout ještě možnost případné úpravy náklonu lopatky vůči podélné ose tělíčka, či její velikost. Její chybně založený úhel způsobuje nejen malé, či naopak zbytečně velké zanoření nástrahy, ale i její mizernou frekvenci kmitání, tedy nízkou dráždivost pohybu pod hladinou. S nápravou ale musíme počkat až domů. Nad sporákem musíme nahřát kulaté čelisti kleštiček a pokusíme se plastovou lopatku – v místě co nejblíže tělíčku – vhodně přihnout.
Zdá-li se nám, že je nořítko málo efektivní i pro hloubku chodu, lze na jeho čelní stranu přilepit vteřinovým lepidlem druhou lopatku z tenčího plastu, ale s větší plochou. Zdůrazňuji však, že tyhle úpravy nemusejí vždy vyjít, lepší je se z nezdarů poučit a příště být u každé fáze stavby kopie prověřeného sériově vyráběného wobblera pečlivější. Holt, někde se udělala chyba a v NDR to nebylo…
Polepování tělíček fóliemi
Pokusil jsem se v pěti dílech tohoto seriálu chronologicky popsat základní fáze domácí výroby umělé rybky. Snažil jsem se při tom vyhnout knížecím radám, však jsem s touhle modelařinou sám začal teprve před několika lety. A tak jsem se záměrně nevěnoval třeba širšímu popisu různého způsobu barvení či polepování tělíček fóliemi.
Tato designová pasáž výroby by si rozvést jistě zasloužila, ale je natolik objemná, že by zaplnila zdejších stránek několik. Navíc jsme stavěli věrnou kopii nám úspěšného wobblera sériové výroby z portfolia nabídky některé ze světových značek, držme se tedy zprvu jejího designu.
Sám jsem počal barevně experimentovat až v okamžiku, když jsem dosáhl necelých 20 procent odpadu, tedy že mně už jen dva z deseti wobblerů v ostré zkoušce u vody nechodily tak, jak bylo záměrem. Teprve pak moje designová drzost stoupla a já začal barevně řádit, experimentovat polepem třeba ultratenkými nehtařskými potisky.
Ovšem ani po dvou třech sezonách jsem si nevšiml, že by o výsledky této mojí invence sladkovodní predátoři projevili větší zájem, než jaký dříve věnovali běžné klasice – stříbrné tělíčko, černý hřbet, bílé bříško a žluté oči. Případně o imitaci okounka.
V Čechách i na Slovensku existuje sice malá, ale velmi vstřícná komunita wobblerových modelářů. Lze ji najít na notoricky známých rybářských webech, přičemž mám zkušenost, že většina z nich je velmi empatická, ochotně se o svoje zkušenosti s nováčkem podělí. A to včetně těch, kteří původní samozásobitelskou modelařinu povýšili už na manufakturu a jejich výrobky prodávají i komerční e-shopy.
Dosáhnout jejich úrovně a kvality v ryze amatérském prostředí na rodině vyvzdorovaném koutku panelákové kuchyně sice nelze, ale znáte to: rybu nezajímá detailní designová dokonalost, nalepovací 3D oči – k útoku ji vyprovokuje hlavně dráždivost pohybu a prezentace nástrahy. Pak vás od úspěchu s vaším wobblerem dělí už jen jediná okolnost – vůbec se s nějakým tím dravcem potkat!
Petrův zdar, kolegové modeláři!
Diskuze k článku (0)