Kolik rybích druhů chytíš, tolikrát jsi rybářem. I malinká rybička může být zajímavá a přelstít ji zabere mnohem více úsilí než zdolávání metrového kapra či dvoumetrového sumce. Pojďme si jednotlivé druhy představit a ulovit. Dnes uvázla na háčku vranka obecná.
text: Zdeněk Hofman
Jako dítě jsem jezdil s rodiči na dovolenou pod stan. Možná právě tyto zážitky se staly zárodkem životního stylu provázaného s přírodou. Celé dny jsem běhal po lese jako indián, sbíral houby a lovil brouky. Brzy jsem však zjistil, že nejvíc mě to táhne k vodě. Příroda bez vody působila neúplně a smutně.
Při plánování dovolené jsem vždy škemral o výběr místa s možností rybaření. Táta s mámou připevnili na naši bílou Škodu Octavii zahrádku s velkým vakem, do kterého naskládali proviant a hurá do světa. Nejčastěji na Slovensko, dojeli jsme však i na Rujánu k Baltskému moři nebo dokonce až do Bulharska na Zlaté písky. Všude jsem pochopitelně chytal ryby. Na Rujáně mořské jehlice, v Bulharsku slunečnice a na Slovensku vranky.
Setkání s vrankou
Bylo mi asi sedm let, když jsem u Banské Bystrice objevil zajímavou rybku. Zprvu to vypadalo na pořádnou nudu. V kempu, kde jsme stanovali, tekl jenom horský potůček. K mému velkému zklamání nestáli v peřejích tečkovaní pstruzi ani hlavatky, o kterých jsem v knihách často četl. Až v jedné tůňce jsem po dlouhém pátrání konečně objevil život. Mezi kameny se občas objevila několikacentimetrová rybička.
Díky velké hlavě a pichlavým ploutvím vypadala strašidelně. Připomínala mi malého dráčka. Strach a respekt záhy potlačila lovecká vášeň. Zatoužil jsem vranku ulovit. Na udičku mi však neskočila. Měl jsem příliš velké háčky a velké byly i žížaly. Vranky prostě nebraly a neuspěl jsem ani s podběrákem. Mezi kameny nešlo rybku nabrat.
Nakonec jsem se snažil chytit vranku do ruky. Na první pohled vypadala nemotorně, o to rafinovaněji však jednala. Naoko vplula pod kámen, před kterým rozvířila dno a v zákalu nenápadně zmizela pod jiným. Prostě nepolapitelná ryba.
Konečně úspěch
Na svoji první ulovenou vranku jsem si musel hezkých pár let počkat. Pravdou je, že jsem se soustředil na atraktivnější druhy ryb. Až jednou při sjíždění Otavy na lodích se na mě usmálo štěstí pod jezem nedaleko hradu Rabí. V čisté mělké vodě jsem zahlédl vranku, jak zaplula pod kámen.
Po zkušenosti z dětství jsem dobře věděl, že ji musím chytit na první pokus, dokud netuší žádné nebezpečí. Opatrně jsem s dlaněmi u sebe začal kámen nadzvedávat a vyplašena rybka se do nastražené pasti chytila. Ještě chvíli se v dlaních mrskala a pak jsem si ji mohl konečně pořádně prohlédnout. Sen z dětství se mi splnil v pětadvaceti letech.
Jak vypadá a kde ji hledat
Vranka obecná je rozšířená po celém území. Vyskytuje se zejména v pstruhových a lipanových pásmech. Je citlivá k úbytku kyslíku a znečištění. Je to drobná rybka s průměrnou délkou 8-12 cm. Má velkou tlamu a hlava je shora silně zploštělá, oči vysoko postavené. Skřele jsou opatřeny trny.
Kuželovité tělo bez šupin je hnědožlutě skvrnitě zbarvené. Prsní ploutve jsou velmi nápadné a podobají se vějířům. Hřbetní ploutve jsou dvě a jsou rovněž výrazně vyvinuty. Břišní ploutve jsou posunuty poměrně daleko dopředu, jen kousek za úroveň prsních. Kvůli absenci plynového měchýře je špatným plavcem a pohybuje se krátkými poskoky.
Živí se výhradně živočišnou potravou, nejčastěji larvami jepic, pakomárů, pošvatek, chrostíků a drobnými korýši. V pstruhových revírech požírá jikry pstruhů. Je aktivní především ve večerních a nočních hodinách.
Vranka a hlaváč
V posledních letech dochází na našem území k invazi hlaváče černoústého, který je vrance velmi podobný. Základním rozlišovacím znakem jsou břišní ploutve, které má hlaváč srostlé v přísavný trychtýř. Na rozdíl od vranky má hlaváč šupiny. Na Moravě se šíří společně s hlavačkou mramorovanou Dyjí a Moravou. V Čechách můžeme hlaváče běžně lovit v Labi od hranic k Ústí a pronikl již k Litoměřicím, odkud táhne dál proti proudu.
Netradiční úlovek
V roce 2011 bylo hlaváčů v Labi jako šafránu. Občas nějaká zpráva ze severu přišla, vždy se však jednalo o senzaci. Při stahování kaprového prutu jsem si všiml, že se na háčku mrská nějaká divná rybička, připomínající dráčka. Nechtělo se mi věřit, že jde o vranku. Kde by se ve čtyřmetrové hloubce v Labi u Litoměřic vzala? To je hlaváč, napadlo mě. Ulovil jsem senzaci.
Rybku jsme pečlivě ze všech stran nafotili a poslali známému ichtyologovi Ing. Jiřímu Vostradovskému. K velkému zklamání nám oznámil, že se jedná o vranku. Senzace se nekonala, vranky prý celkem běžně žijí i ve velkých řekách, jako je Labe nebo Vltava.
Časté šplouchání vody způsobené lodní dopravou zaručuje vrankám v kamenitém břehu dostatek kyslíku. Tenkrát jsem byl zklamaný, že jsem nechytil vzácného hlaváče. Dnes jich je plná řeka a zklamání nahradila radost. Bylo to po dlouhé době moje další setkání s vrankou obecnou. A přitom žijí i v Praze ve Vltavě. Jen si na ně udělat čas.
Diskuze k článku (0)