Když se podívám do minulosti, nebylo to vždycky tak, že by duben oplýval sluncem. Ano, zažil jsem krásné dubnové dny, ale i plískanice připomínající spíše dušičkový čas i sněžení, a to nejen tak ledajaké. Pamatuji, že u nás v půli dubna napadalo přes den sněhu nad kotníky. Ne nadarmo se říká, že aprílové počasí je nad ženu vrtkavější nebo že se během jednoho dubnového dne může vystřídat i čtvero ročních období. Ale letošní duben, jak se zdá, nám už skoro čtrnáct dnů v kuse ukazuje nad pomyšlení vlídnou tvář. Dny jsou slunečné, vlídné a v jednom kuse zvou k vodě.
Text: Milan Tychler foto: autor
Zahájení pstruhové sezony se skutečně vydařilo a pěkné počasí stále trvá. Rozhodně bych ho měl využít a vyrazit na své oblíbené cejny na jezera pod Pálavou, než vyplují do přítoků, kde se budou co nevidět třít. Mnoho cejnů už jistě zahájilo na svůj pravidelný tah, ale v jezeře jich je ještě mnoho a z vlastní zkušenosti vím, že jako poslední jdou do tření ti největší. A právě teď je velká šance některého z nich dostat na udičku, protože se stále ještě krmí. Jakmile vyrazí na cestu, už je potrava nezajímá. Mám nejvyšší čas.
S cejny na jezerech je to tak, že je třeba dobře nakrmit, nešetřit ani sypkou vnadící směsí, ani červy a pak jen čekat. Cejni se dříve nebo později objeví a s nimi samozřejmě i jiné ryby. Počítat musím s cejnky malými, ploticemi, karasy, ale i s kapry a jeseny. Žádné z těchto ryb se samozřejmě nebráním, ale prioritou je jednoznačně velký cejn.
Časně ráno vyjíždím na cestu. Je přede mnou téměř sto kilometrů po dálnici, a ještě něco po okreskách. Je to tak hodinka jízdy. Nemusím sice spěchat z obavy, že bych si neměl kam sednout, protože u této rozlehlé vody se místo vždycky najde, ale tím, že dřív vstanu a jsem u vody brzy, si to mohu déle užívat.
Když začínám na břehu jezera vybalovat náčiní, je už úplně světlo a zase to vypadá na hezký den, což ostatně slibovala i včerejší předpověď. Je příjemně vlaho a dobře se dýchá. Taková ta klidná rána u vody mám moc rád. Je všední den a okolo nevidím ani živáčka. To je opravdová pohoda!
Chvilku trvá, než všechny své „krámy“ odnosím k vodě, protože auto musí zůstat o kus dál, ale to nevadí. Oči nespustím z vody a hledám jakoukoli známku rybí přítomnosti. Ale na vodě je, stejně jako na břehu, klid. Hladina připomíná obrovské hladké a lesklé zrcadlo, jehož celistvost nechce nikdo porušit. Hodlám se tu na celé dopoledne zabydlet, takže chci mít trochu pohodlí a také budu potřebovat dost krmení. Když mám všechno na místě, začnu s přípravami.
Klasicky začínám přípravou krmení, tedy vnadící směsi. Tady hned na začátek míchám rovnu tříkilový sáček, a i to je vzhledem k rozlehlosti tohoto revíru směšně málo. Dobře připravit plný kbelík směsi zabere trochu času, ale s tím se musí počítat. Nejdříve směs nahrubo provlhčím, a zatímco pomalu absorbuje tekutinu a bobtná, věnuji se prutům. Mám je navázané z domova, což mi krátí čas, ale i tak chvilku trvá, než je rozdělám a na kamenitém břehu dobře usadím do vidliček.
Pruty heavy a silnější vlasec
Jistě vás zajímá, jakou že koncovou sestavu tady používám. I ta je jednoduchá, protože se jedná o zcela obyčejnou průběžnou sestavu s návazcem dlouhým zhruba 50 cm a s krmítkem o hmotnosti 40 g. Kdysi jsem tu používal běžné medium pruty, ale časem mi přišlo vhodnější přitvrdit, protože s heavy pruty mohu házet o poznání dál a mám tak i větší šanci na zdolání zdejších pěkných kaprů, kteří se skoro vždycky připletou mezi cejny. A ač se snažím o cejny, nerozpakuji se použít ani silnější kmenový vlasec, jelikož si to jednak vyžadují těžší krmítka a také poměrně dost vázek na dně, včetně těch proklatých škebliček, takže mám na navijácích poctivé pětadvacítky.
Možná se vám zdá tohle náčiní až moc silné a lovu cejnů nepřiměřené, jenže jim to rozhodně nevadí. Jediné, co je třeba, je jemnější návazec. Ale ani tady to rozhodně nepřeháním a pod průměr 0,16 mm nikdy nejdu. Tedy kromě zimy. Pokud cejni tento průměr akceptují, klidně ho zkouším zvyšovat až do té doby, než ho přestanou tolerovat. Často jim nevadí ani dvacítka, což je fajn a díky pevnému návazci se mi tak mnohokrát podařilo dostat ke břehu pěkné kapry, na které bych si se slabým návazcem rozhodně nesáhl.
Co se vnadění týká, tady to dělám jinak než všude jinde. Na menších vodách bych normálně pro hrubé zakrmení použil velké krmítko, ale tady by to bylo na dlouho. Používám proto krmnou raketu. Tu ale neplním směsí s červy, jak to někdo dělá, ale vyrobím ze směsi válečky a ty pak vkládám do rakety. Když pak vlasec při vnadění na cívce zaklipujete, je to to nejpřesnější vnadění, jaké můžete v daných podmínkách vymyslet. Létá to daleko a je to přesnější než prak.
Mám hotovou hromadu válečků, takže mohu začít s krmením. Ale ouha, u rakety selhává uzamykací mechanizmus, takže ji nemohu použít. A teď babo raď! A jako na potvoru tady žádná baba není, takže si budu muset poradit sám.
Prázdna lahev a trocha šikovnosti
Kdysi už jsem to řešil, tak naštěstí vím, jak na to. Ovšem budu k tomu potřebovat prázdnou plastovou lahev. Ale ani to nebude problém. Jednu v autě mám. Vozím v ní vodu pro psa. Musím se tedy vrátit ještě jednou k autu. Nechce se mi, to se ví, ale co naplat.
Konečně mám lahev v ruce. Ale co s ní? Je to celkem jednoduché. Z hrdla lahve vytvořím jakýsi košík, ten připevním k vlasci na prutu a budu ho používat jako jakýsi vrhač, podobně jako prak.
Tento systém nefunguje stejně jako raketa, i když se s tím hází stejně. Do košíku vložíte kouli a hodíte stejně jako s raketou. Jenže po odhození koule košík opustí a letí dál bez něj. Podobá se to spíše střelbě prakem než hodu raketou a chce to trochu cviku. Ovšem nakonec se dá dosáhnout slušné přesnosti, a hlavně dostanete do vody během chvíle hodně návnady.
Vezmu tedy lahev a asi patnáct centimetrů od víčka odříznu hrdlo. V ruce teď mám plastový trychtýř. Pak už jen několika tahy vytvořím na protilehlých stranách ouška pro navlečení kousku šňůry pro uchycení ke karabince na vlasci, a je hotovo. Ještě musím vyrobit z připravených válečků koule a bude to. Konečně mohu házet.
Zpočátku mi sice sem tam nějaká koule maličko ulétne, ale to nevadí. Po chvíli už se trefuji celkem na jednu hromadu, jak to má být. Když je směs ve vodě, vyměním „vrhač“ za normální krmítko a ke směsi na dně přidám ještě asi půl litru červů. Teď už nasadím normální krmítko, připevním návazec a mohu chytat.
Kapřík kulaťoučký jako prasátko
Nahodím oba pruty, odložím je do vidliček, trochu okolo sebe uklidím a už mohu klidně čekat na první záběr. Co se nástrah týká, sázím na klasiku, takže na jednom háčku mám chumel masných červů a na druhém zrnko kukuřice, ke kterému jsem pro jistotu připíchl také jednoho červíka.
Na první záběr čekám asi deset minut. Od cejna byste asi očekávali jemnější popotažení, jenže tady se špička pořádně ohnula a ryba si hned bere vlasec z navijáku. Tohle tedy na cejna nevypadá, a taky že ne. Po chvíli dostanu do podběráku kapříka. Je to kousek tak něco lehce nad míru, ale je na něm vidět, jak se tady má dobře. Je kulaťoučký jako prasátko. Po kapříkovi si sáhnu na několik karasů, pak chytím docela pěkného jesena a konečně jsou tu i ryby, kvůli kterým jsem tady – cejni.
O nástrahu se zrovna neperou, ale jejich záběry přichází se železnou pravidelností do pěti minut po nahození až do doby, než vysbírají všechno krmení. Když začnou záběry ustávat, musím znovu dokrmit a zábava pak zase pokračuje.
Musím říci, že jsem si dnešní den dokonale užil a nezkazila mi ho ani nefunkční raketa. Cejni sice nebyli z kategorie největších, ale i tak byli pěkní a já už se zase těším na další výpravu.
Články rybářského matadora Milana Tychlera naleznete každý měsíc v časopise Rybářství. Objednat pro sebe nebo pro své blízké je můžete pod tímto odkazem: https://www.irybarstvi.cz/predplatne/
Diskuze k článku (0)