Přinášíme další příběh pstruha obecného z pražských potoků. Tentokrát si můžete přečíst, kterak se dostaly inkubační schránky s jikrami „potočáka“ na dno Vlkánčického potoka.
text: Pavel Vrána (ichtyolog ČRS a zástupce hospodáře ÚSMP), za ČRS Lukáš Mareš
Tak jsou tady zase, volá mi hospodář ze Sázavy. Černé bestie, takhle nám to tady všechno sežerou, včera byly na Únětickém potoce. Nenažraní kormoráni se zvedli kdoví odkud, aby plenili naše vody, tohle nám ještě scházelo.
Zrovna připravujeme transport jiker potočáka na naše potoky, nevím, kde mi hlava stojí, a teď mi do toho lezou ještě tihle neřádi. Vtom se zamyslím. A co kdyby… co kdybychom vzali ještě trochu jiker navíc a zkusili je dát i na Vlkánčický potok? Berme to jako příležitost. Jasně, letos vysadíme více potočáka, na příští rok budeme mít schválenou výjimku na odstřel černokřídlých černokněžníků a tak si připravíme šanci na lepší časy. Chutě do toho, jen neztrácet čas…
Hned zvedám telefon a volám na generální štáb ÚSMP panu Vintrovi, jestli by nebyla nějaká ta jikra navíc na Vlkančický potok. No, vždyť nechci tolik, jikra přece tolik nestojí. Známe se léta, teď jistě kouká do zarybňovacích tabulek, něco klepe na kalkulačce a pak rozvážným hlasem prohlásí: „Proč ne?“ Na víc nečekám, pokládám sluchátko a hned volám na líheň, přiobjednávám jikry, volám kamarádovi Jirkovi kvůli transportu a přemýšlím, kde pořídím další inkubační boxy.
Mám štěstí, Jirka mi vytrhává trn z paty – prý má ještě nějaké inkubační schránky z 3D tiskárny, takové, co se zahrabávají do štěrku. Jsou vyrobené dle vzoru Vibertových boxů a věnoval mu je před časem Radim Kapica. A kdybych se prý neurazil, mohu si je klidně pro letošek zapůjčit. Hurá, sláva firmě Beleco.
Rozjíždím akci „kulový blesk“. Jirka pojede do Prahy s jikrami, na sjezdu z dálnice se potká s Honzou z MO Sázava, který tam shodou okolností blízko pracuje a předá mu inkubační schránky. Do líhně pro jikru už si Sázavští zajedou sami a na sobotu si sjednají brigádu, aby usadili inkubační schránky tam, kam patří – na dno.
V sobotu se tedy zvesela vydávají k vodě, vedeni pradávným loveckým instinktem a nejzkušenějším členem výpravy, aby se ujali díla. Jeden nese krumpáč, druhý přepravku se schránkami, třetí jikry v PE vaku. Trochu kličkují mezi keři a za chvilku už stojí u peřeje, která tímto provždy vstoupí do rybářské historie MO Sázava a jednou se o ní možná bude psát v učebnicích nebo místním muzeu.
Krumpáč se hbitě zakusuje do dna, světlý štěrk se rozestupuje, vzniká první jamka vhodná pro instalaci schránky. Plastovou naběračkou rozdělují jikry do jednotlivých schránek, do každé zhruba 500 kusů, a teď zahrabat do štěrku. Práce ve studené vodě není žádný med, za chvíli jsou ruce červené jako vařený rak.
Právě v těch chvílích cítíme skutečnou hodnotu rybího života, který teď nenápadně tepe v každé z oranžových kuliček na dně. Kdo se kdy podílel na vysazování jako my, má k rybě úplně jiný vztah. Váží si jí, váží si vlastní práce, váží si práce rybářů, kteří se tu starali o potoky dávno před námi.
Ještě chvilku všichni tiše stojí nad místem, kde se před chvilkou kopalo a hrabalo. Voda už je zase čirá, potok spokojeně zurčí a tváří se, jako by se tu nic nestalo. Ale my víme! Dole ve štěrku spí tisíce budoucích pstroužků. Tak jim budeme držet pěsti – nebo raději ploutvičky?
S pstružím plůdkem je to jako s dětmi na základní škole – můžeme jen hádat, co z nich jednou vyroste. Vždycky doufám, že z některého z nich jednou bude takový krasavec, jaké pamatuji z černobílých fotek starých čísel časopisu Rybářství. Kropenatý mlíčák s hákem na spodní čelisti, který sídlí v tůni pod kořenem a nedá se přelstít žádnou nástrahou, a proto je věčný. Jen rybáři v sobě chovají plamének naděje, že třeba jednou poleví jeho ostražitost a z rozmaru uchopí právě tu jejich nástrahu.
Ten nepředatelný pocit, když se pravidelný pohyb nástrahy zastaví, jako kdyby jeden zasekl do dubu a v tůni se prohne obrovské rybí tělo, právě tenhle pocit přejeme sobě i všem ostatním rybářům, co přijdou po nás.
Petrův zdar!
Diskuze k článku (0)