Do zámecké zahrady přispěchal bílý únor. Bledá obloha jako by zmrzla v odrazu na hladině Leknínového jezírka a v nose štípal studený vzduch. Byla-li někdy někde tak ledová voda, až z ní ploticím zčervenaly ploutve, přihodilo se to nejspíš právě tady.
text: Jakub Procházka
„Víš, co by se stalo, kdyby rybám odstávaly uši?“ zeptala se plotice parmy.
„Překážely by jim při plavání?“ povzdechla si parma unaveně.
„Ne! Zábly by je v ledové vodě,“ postěžovala si plotice. Zimomřivě při tom třela ploutvičky o sebe, aby se trochu zahřála. Ryby z Leknínového jezírka byly promrzlé na kost. I to poslední vlažné místečko u dna už dávno vychladlo a ony neměly kam se schovat.
„To je tím, že vy mladí nemáte žádný pohyb,“ napomenula ji parma. „Proto je ti zima. Zkus si zacvičit a zahřeješ se raz, dva!“
Plotice překvapeně otevřela tlamku. Kdo to kdy viděl, aby rybky cvičily? Takhle se zašít za potopenou větví nebo lelkovat u hladiny, to si představila snadno.
„Za mých mladých let jsme cvičili každý den. Dokonce jsme tu jednou uspořádali závod,“ řekla parma pyšně.
„A kdo vyhrál?“ zeptala se plotice.
Vousaté stařence se mezi mládeží říkalo babička parma, protože každé vyprávění začínala: „Za mých mladých let…“ Už byla sešlá věkem a šupiny jí dočista zšedivěly, ale paměť jí sloužila výborně.
„Tenkrát se pstruh s lipanem vsadili, kdo z nich je lepší plavec,“ zasnila se babička parma. Ráda vzpomínala na časy, kdy byla ještě mladá a plná sil.
„Jsem tak rychlý, že vám všem kdykoli uplavu,“ naparoval se pstruh. V okolí to byl známý náfuka, který se na pomalejší rybky často vytahoval. „Doma v potoce bych komukoli z vás ukázal ocasní ploutev!“ vykřikoval.
Až jednou ho zaslechl lipan a ten si to nenechal líbit. „Mě bys rozhodně nepředhonil,“ ohradil se s bojovně vztyčenou hřbetní ploutví. „Já se v naší bystřině držím přímo v hlavním proudu, zatímco ty se v potoce akorát schováváš v tišině za kamenem.“
„Vždyť v té tvé bystřině teče tak málo vody, že tam žádný pořádný proud ani není,“ zasmál se pstruh. Byl si jistý, že se mu lipan nemůže v rychlosti vyrovnat.
Tehdy se do jejich sporu vložila parma, která to celé poslouchala. „Oba jste úplně vedle,“ řekla vesele. „U nás v řece je u dna tak silný proud, jaký by ani jeden z vás nevydržel. Na rychlosti totiž nezáleží. Nejdůležitější je síla.“
Vzápětí se všichni tři začali hádat, kdo je nejrychlejší a kdo nejsilnější. Každý si chválil to svoje. Lipan bystřinu, pstruh potok a parma řeku. Dlouho se nemohli shodnout, až parma navrhla, aby si spolu pstruh a lipan dali závod.
„A kam poplaveme?“ zeptal se pstruh. On i lipan s výzvou souhlasili a chtěli závodit hned. Už byli netrpěliví, ale parma je zastavila. Vysvětlila jim, že před opravdovým závodem se musí nejdřív trénovat a že každý správný závodník potřebuje trenéra. Potom se nabídla lipanovi, že ho na závod připraví.
„Nechej se ode mě trénovat a uvidíš, že vyhraješ,“ slibovala mu.
„A kdo bude pomáhat tobě?“ zeptali se pstruha. Také on by přece měl mít svého trenéra.
Pstruh se však nejdřív ušklíbal. „Já žádné pomocníky nepotřebuji. Strčím vás do kapsy i bez přípravy,“ vychloubal se. Nakonec si ale k trenérskému vedení vybral lína.
Možná se divíte, proč si za trenéra zvolil toho největšího lenocha mezi rybami. Jenže těm dvěma to spolu náramně slušelo. Pstruh si myslel, že je vítěz a vyhraje i bez cvičení a líný lín mu přikyvoval, jen aby nemusel nic dělat.
Lipan s parmou mezitím pilně trénovali. Lipan se každý den poctivě připravoval na závod, nacvičoval si rovinky i zatáčky a parma ho při tom povzbuzovala. „Honem, plav rychleji!“ popoháněla ho. „Budeš makat, až budou šupiny lítat!“
Pstruh s línem je zvědavě pozorovali zpovzdálí a tajně se jim posmívali. „Bratránek losos je ve škole v přírodě v moři,“ křikl na ně pstruh. „Až se sem vrátí, to teprve něco uvidíte! Je to nejrychlejší plavec a navíc doplave nejdál ze všech!“
„Toho slibuješ každý rok a ještě ho tu nikdo neviděl,“ odpověděla mu parma. Ostražitě při tom hlídala lipana, aby se neulíval.
Čas plynul jako voda v potoce a lipan byl pod vedením přísné parmy den ode dne rychlejší a silnější. „Plav rychleji, jinak tě ten puntíkatý pecivál předhoní,“ volala na něj.
„Bratránek losos říká, že nejlepší příprava na velké plavání je důkladný odpočinek,“ oznámil pstruh důležitě, když z úkrytu sledoval lipanovy rozplavby.
„To se ví. Nebudeme tu potit šupiny,“ uklidňoval ho lín. „Bohatě nám stačí dechové cvičení.“
Den před závodem zase pozorovali lipanovu přípravu. Pstruh si všiml, že lipan teď plave o dost rychleji než dřív. „Neměl bych se raději také trochu protáhnout?“ zeptal se s obavami v hlase svého trenéra, který ospale mžoural malýma očkama vedle něj. „To víš, že nemusíš,“ ujistil ho lenoch. „V závodě přece vždycky vyhraje ten lepší.“
A jak lín řekl, tak se také stalo. Pstruh s lipanem se v den závodu postavili na start a na znamení vyrazili jako střely. Prohnali se první zatáčkou, jenže už po pár tempech došly pstruhovi síly. Unavil se zběsilým rychlým začátkem. Předhonil ho nejdříve lipan, ale také parma, a nakonec dokonce i lenoch.
Diskuze k článku (0)