Dne 8. března 1920 koupil Jaroslav Rousek od společnosti pro zápalkové zboží Helios a.s. továrnu v Zámku Žďár. Tehdy se firma jmenovala podle svého majitele Jaro J. Rousek, továrna na zámky, železné zboží a nástroje.
text: Zdeněk Hofman
V roce 1930 prodal Jaroslav Rousek továrnu ze zdravotních a finančních důvodů svému synovci Josefu Rouskovi, obchodníkovi z Prahy. Vášnivý rybář rozšířil v roce 1931 sortiment o výrobu rybářského náčiní a postupně se stal největším výrobcem v naší vlasti. V roce 1936, po předchozích dlouhodobých problémech s nemocí srdce, Josef Rousek zemřel.
Vedení převzala jeho manželka Irma Rousková. V roce 1948 je továrna znárodněná a národní správou pověřeny Branecké železárny n. p. Branka u Opavy. V roce 1950 je původní název Jaro J. Rousek změněn na Tokoz – továrny na kovové zboží.
Rybářská historie
Firma Tokoz existuje dodnes, divize Ryba zanikla v roce 1992 po změně režimu nastartovaném listopadovými událostmi v roce 1989. Z pohledu rybářské historie funguje n. p. Tokoz 74 let, výrobě rybářského náčiní se věnoval od založení v roce 1950. Pojďme si připomenout samotnou výrobu rybářského náčiní před padesáti lety.
Vzpomínky pamětnice
Národní podnik Tokoz vyráběl nejen pruty, ale téměř veškeré rybářské potřeby, které vyvážel do mnoha socialistických i západních zemí. Kromě prutů, třpytek a podběráků byl i výhradním výrobcem navijáků. V roce 1950 převzal znárodněné značky Rousek Stabil, Tlustoš Tap či Sol Triplex a navázal na jejich výrobu. Postupem času vznikaly i nové modely.
Od roku 1966 pracovala v oddělení montáže navijáků paní Jana Zlesáková, kterou jsem v roce 2013 navštívil. Na práci v Tokozu ráda zavzpomínala: „Byly zde dvě montážní linky. V první dílně se montovala jednodušší kolečka. Sem nastupovali nováčci a po zapracování přecházeli na složitější smekací navijáky do druhé dílny. Nejnáročnější byly Tapy, které kompletovaly nejzkušenější pracovnice. Základním vybavením dílny byly čtyři ponky, u kterých proti sobě seděly tři a tři pracovnice. Na boku byla umístěna vrtačka.
Pracovalo se na jednosměnný provoz od pondělí do pátku. Průběh pracovního dne řídil mistr. Během jedné směny se podle potřeby montovaly třeba tři druhy navijáků. Ráno navezli jednotlivé součástky, ze kterých se během dne navijáky celé zkompletovaly. Během jednoho dne byla průměrná norma na jednu pracovnici asi dvacet navijáků Reex, Roen, Stabil apod.
Normy se však neustále zvyšovaly. V průměru se v jedné dílně za směnu smontovalo asi 120 navijáků. U složitějších Tapů byla norma 9 kusů na osobu. Ty bylo třeba ještě náležitě doladit. Mezi nejlehčí smekací navijáky patřil Reex. Velmi dobře se montovaly MK 100 a 110. Byly sice složitější než Reexy, ale dobře propracované a výborně se s nimi pracovalo.“
Paní Zlesáková mi řekla o navijácích opravdu hodně. Po zrušení divize Ryba v roce 1992 odkoupila zbylé součástky s příslibem, že bude ještě pět let provádět servisní opravy. Ve své oblíbené práci tak mohla pokračovat i po ukončení výroby. Zručnost a chuť do práce ji neopustila ani v důchodu. Je neuvěřitelné, jak rychle dokáže upevnit neposednou pružinku překlapěče a celý díl z mnoha drobných součástek zkompletovat.
Při odchodu dostávám výslužku v podobě dvou pytlů plných součástek, jako vzpomínku na doby, kdy se navijáky a veškerý rybářský sortiment vyráběly u nás doma.
Diskuze k článku (0)