Pstruh duhový, původně rozšířený v západní části Severní Ameriky, ale i v řekách Kamčatky, byl postupně od roku 1874 introdukován na všechny kontinenty, s výjimkou Antarktidy.
text: Jozef Májsky
Cesta do jihoamerických vod mu paradoxně trvala o nějaký rok déle než do našich potoků a řek. V této části Nového světa vystupuje duhák až do nadmořské výšky kolem 4000 metrů (Peru) a jižním směrem je rozšířen až po 55o jižní šířky.
V mnoha andských bystřinách i jezerech našel velice dobré podmínky, a především v Chile a Argentině se významně uplatnil nejenom jako objekt sportovního rybolovu, ale i v akvakultuře. O jeho chovu v dalších zemích Latinské Ameriky máme zprávy jenom útržkovité.
Venezuelu proslavilo kdeco, třeba ropa nebo stolové hory. Málokde se ale dočteme o tom, že i zde je pstruh duhový chován na mnoha pstružích farmách. Ty se, podobně jako v jiných zemích Jižní Ameriky, nacházejí v andských údolích. První se objeví tehdy, když začneme z rozsáhlých nížinatých llanos stoupat frekventovanou silnicí údolím řeky Chama do nejvýznamnějšího města venezuelských And – Méridy (asi 1600 m n. m.).
V okolí hlavního města stejnojmenné provincie pak najdeme asi nejvíce rybích farem, protože pstruží maso je u „gochos“, jak zde přezdívají obyvatele And, poměrně oblíbené a cenově přístupné. Evropané (včetně našich turistů) se v rybích restauracích zastavují rádi, protože pstruh jim připomene domovinu a představuje i vítanou změnu v jídelníčku, kterému většinou dominuje kuřecí maso.
Kombinace pstruha s jukou (vařenou hlízou manioku) je sice trochu neobvyklá, ale musím konstatovat, že většina našinců si na zdejší rybě pošmákla.
Teplota horských bystřin
Chov pstruha duhového se na první pohled v nižší nadmořské výšce, kde běžně rostou subtropické rostliny, ale třeba i banánovníky, může jevit jako nelogický. Tento paradox pochopíme až tehdy, když vyzkoušíme teplotu zdejších bystřin, která jen ojediněle převyšuje 20 oC, proto je k chovu tohoto salmonida vhodná. S rostoucí nadmořskou výškou pak riziko ohrožení akvakultury z důvodu nadměrné teploty vody mizí.
Podobně jako v našich podmínkách mohou chov pstruha i zde ohrozit spíš pesticidy a umělá hnojiva aplikovaná na polích šplhajících se po neuvěřitelně strmých svazích až někam k oblakům. Domorodci zde pěstují hlavně i u nás běžnou zeleninu – brambory, zelí, cibuli, mrkev apod.
I když jsme opakovaně nahlíželi přes ploty několika pstružích farem s malými rybníčky, teprve na okraji národního parku Sierra Nevada u městečka Tabay se naskytla možnost trochu blíže pozorovat práci zdejších rybářů ve větší pstruží odchovně.
Shodou okolností to byla experimentální stanice „Campo experimental truchicola La Mucuy“ – zařízení INIA – Národního výzkumného zemědělského ústavu, které leží v nadmořské výšce cca 2000 metrů u osady Mucuy. Díky příznivému klimatu je zde prakticky celý provoz odchovny pod širým nebem, umělý výtěr se provádí v budově, plastové nádrže sloužící k odchovu plůdku jsou pak stíněny přístřešky.
Zdrojem vody pro celý provoz je horská bystřina. Ta přivádí čistou, poměrně měkkou vodu z rozsáhlého horského pralesa, který se šplhá po andských svazích až do výšky kolem 3000 metrů nad mořem. Protože areál experimentální stanice leží ve svahu, voda přitékající samospádem betonovými žleby se do odchovných betonových rybníčků dostává dobře okysličená.
Pracovníky stanice jsme zastihli právě při čištění nádrží s generačními rybami, proto s námi čas zrovna ochotně netrávili. Proto jsme se se slabou znalostí španělštiny žádné zajímavosti ani nedozvěděli. Jak jsme ale mohli přesvědčit, i zde vládne 21. století, a tedy i pstruží granule – jako hlavní potrava chovaných ryb.
Je ale pravděpodobné, že z okolního pralesa přilétá do areálu v jistých ročních obdobích hmyz, třeba rojící se termiti, který zpestří jídelníček ryb. Domnívám se, že do vedle tekoucí bystřiny se duháci dostanou pouze tehdy, když uniknou přes hradbu sítí a mříží. Zde pak určitě najdou dostatek přirozené potravy, včetně larev vodního hmyzu, třeba velkých střechatek z rodu Cordydalus. Dospělci s hrozivě vypadajícími kusadly tu létají po setmění.
Podobně jako u nás, i andského duháka nalákáme přirozenými nástrahami, ale i masitým soustem, popřípadě umělými nástrahami, třeba třpytkami nebo gumovými lákadly. Vysazování pstruhů do volných vod a jejich následný lov sportovními rybáři ve Venezuele srovnávat s poměry ve Starém světě nelze.
S tímto nepůvodním druhem se ale musí počítat hned v několika vysokohorských andských jezerech a jeho výskyt byl potvrzen i v řekách a potocích některých částkových povodí, např. Boconó, Uribante a Santo Domingo.
Je pravděpodobné, že zvýšení intenzity turistického ruchu přinese změnu i v tomto směru. Na druhou stranu je ale dobré, že introdukce duháka ve zdejších vodách zatím výrazněji nepokročila, protože by mohlo dojít k poškození původní ichtyofauny, což by nebylo poprvé.
Diskuze k článku (0)