Poloostrov Jamal se nachází v ruské Sibiři. Patří do Jamalo-něneckého autonomního okruhu a žije zde něco přes 20 tisíc obyvatel. Poloostrov je výběžkem Západosibiřské roviny a měří zhruba 700 km na šířku a 240 km na šířku. S tamními obyvateli jsem se vydal na lov ryb.
text: Andrej Šapran,
Do města Tarko-Sale, které leží jižně od poloostrova Jamal – se dostanete letadlem z hlavního sibiřského města Novosibirsk. Cesta dále pokračuje asi 100 km po silnici, až do městečka Charampur.
Kdysi domorodá osada se díky penězům z vrtů na zemní plyn (Jamal je vůbec největším nalezištěm zemního plynu v Rusku) změnila na moderní město. V Charampuru žije pouze část místního domorodého obyvatelstva Něnců. Jsou zde dům kultury, administrativní budovy, škola a internátní škola pro děti. Většina Něnců však upřednostňuje místo městského způsobu života kočovný život v tundře.
V zimě Něnci loví a rybaří, s nástupem léta migrují blíže k vodě spolu se svými soby, zvířaty, se kterými jsou velmi blízce spjati. Něnci se historicky rozdělovali na tundrové a lesní Něnce. Tundroví Něnci pásli soby nebo lovili divoké soby, lesní Něnci lovili zvěř pro srst a rybařili.
V současnosti od začátku zimy Němci aktivně využívají sněžné skútry. Den je krátký a podmínky na severu drsné, vyžadující od lidí důmyslný přístup. Abych lépe poznal a pochopil jejich život a mohl získat fotografie, navrhl mi průvodce z Charampuru cestu do tundry.
Nabízí to každému a není důvod toto pozvání nepřijmout – místní lidé jsou pohostinní a většinou také otevření. V Charampuru nejsou žádné benzinové pumpy (nejbližší je téměř sto kilometrů vzdálená) a jeden plný kanystr nabraný v Tarko-Sale se může stát vstupenkou do života Něnců, dva kanystry jsou samozřejmě ještě lepší. Sehnat palivo do skútrů zde bývá opravdovým oříškem.
Led o tloušťce přes metr
Za úsvitu vyrážíme na místo s ruským jménem Medvezhka. Téměř celá země v tundře je rozdělena na území jednotlivých komunit. Na svém území se Něnec může zabývat pastvou sobů, rybolovem, lovem divokých jelenů, koroptví a tetřevů.
Na Medvezhce se nachází v různých vzdálenostech několik něneckých tábořišť, jejichž obyvatelé rybaří společně. V těchto podmínkách je to nutnost. Na zamrzlé řece, a to jak na začátku zimy, tak na jaře, se musí vyvrtat díry, aby se pod led mohla spustit síť. Na velikosti fotbalového hřiště jich bývá přes dvacet. A zejména na jaře tloušťka ledu dosahuje až metru a půl. Je to těžká a monotónní práce.
Ryby za benzin
Mému průvodci Igoru Aivasedovi je 41 let. Je ženatý a má tři děti. Prostřední syn Andrej studuje v Charampuru na internátní škole. O nejmladší šestiměsíční dceru se stará Igorova manželka. V tábořišti mají ženy povinnosti jak v každodenním životě, tak i v domácnosti. Muži se zabývají rybolovem. Igor hrdě říká, že jeho nejstarší dcera studuje na elitní škole ve městě Tarko-Sale a čeká ji zápis na medicínu.
Téměř všechny starší, střední (jako Igor) a mladší generace Něnců vystudovaly v internátních školách, ale většina Něnců se ochotně vrací do tundry a zapojují se do původních řemesel typických pro jejich etnickou skupinu. Něnci jsou totiž přesvědčeni, že ve městě není nic na práci. Svoboda, nezávislost a odpovědnost v péči o rodiny jsou jejich hlavními prioritami. Nejmladší rodiny mají také velké množství dětí.
„Za teplého počasí na rybu prakticky nenarazíme,“ říká Igor. „První mrazy přicházejí na konci listopadu a začátkem prosince. To je období, které tu bývá nejúspěšnější,“ vysvětluje. Dnes jsme byli na dvou rybářských zastávkách. Místní rybáři vytáhli slušné množství okounů, o něco méně – tradičně pro tato místa – plotic a jesenů.
„Když se objeví okouni, znamená to, že brzy přijde mráz,“ pochvaluje si Igor. Denně zde rybáři uloví 10 až 15 kilogramů jesenů a plotic. „Pokud nejste líní a chodíte na řeku každý den, na konci měsíce je v obchodním centru možné směnit ryby za peníze a palivo pro sněžné skútry,“ říká.
Se štikami bez slitování
Igor vyloví ze sítě štiku a nemilosrdně ji hodí do sněhové závěje. „Něnci tuhle rybu nejedí – to by byl velký hřích,“ vysvětluje a já přikyvuji, přestože dívat se na tuhle krásnou zelenou rybu, jak leží na zmrzlé závěji není úplně snadné. To jsou ale rozdíly mezi světy – naším evropským a zdejším severním. V noci, až ryba zmrzne, přijde liška ryba jí přijde vhod…
Kontrolujeme síť za sítí, které jsou umístěny kolmo ke korytu řeky. Ve třetí síti bylo štik nejvíc a všechny bez slitování putovaly do sněhu. Když jsme se přesouvali k další, zahlédl jsem jednu štiku napůl sežranou. „Vidíš, tady byla v noci liška,“ pokyvuje Igor hlavou.
V místní komunitě všech osad žije asi osmdesát lidí a většina z nich se věnuje také rybolovu. Roční plán je ulovit celkem 270 tun ryb. Čím víc ryb, tím víc benzinu a tím lepší podmínky pro život svojí rodiny – to je jednoduché severské pravidlo. Lov ryb je dvakrát do roka omezen, ale s tímto pravidlem všichni počítají. Jinak si tu všichni cení toho, že mohou svobodně pracovat. A to stejně, jak pracovali jejich předci. „Jsme domorodci,“ slyšel jsem tu opakovaně.
Diskuze k článku (0)