Voda vysoko vystříkne, rybičky skáčou vzduchem a na zlomek vteřiny spatřím i temný hřbet krvelačného dravce. Na nic nečekám, rychle popadnu prut s nastraženou mrtvou ouklejí a nahodím. Hladina se zatím uklidnila, ale je jasné, že šupinatý predátor tu někde musí být.
text: Zdeněk Hofman
Při lovu dravců mívám pocit, že ve vodě už žijí jen samé vyškolené ryby. Popularita rybářského sportu rok od roku roste a rybářů na březích přibývá. Většina nástrah je vzhledem k tomu okoukaná a chytit nějakou pěknou rybu bývá problém. Pokud se dravec několikrát spálí a podnikne nedobrovolnou exkurzi na souš, dá si příště mnohem větší pozor. Jedinou šancí je přijít s něčím novým, neokoukaným a nemusí to být novinka rybářská. Někdy stačí chytat jinak než všichni ostatní.
Na zkušenou do zahraničí
Při lovu štik mi hodně pomohly výpravy do Švédska. Je pozoruhodné, že v severských zemích se běžně používají nástrahy v délce 12–20 cm. Nad takovými obry však rybáři na našich revírech kroutí nevěřícně hlavou. Přitom na velký jerk nebo wobbler zabere bez problému štika dlouhá 55–60 cm, což je v našich vodách asi nejběžnější míra lovených zubatic.
Právě velká nástraha dokáže predátora vyprovokovat k útoku i ve chvílích, kdy nemá na jídlo náladu. Malé nástrahy si v takovém případě ani nevšimne, většího vetřelce však ve svém stanovišti nestrpí. Někdy je tomu pochopitelně naopak, záleží tedy, na kterou kartu vsadíme. Nechytat na velké nástrahy je rozhodně chyba. Ve Švédsku panují pochopitelně pro tyto experimenty mnohem lepší podmínky.
V zemi mnoha jezer žije štik opravdu požehnaně. I tady musíme pochopitelně získat dostatek zkušeností, protože na velkých vodních plochách predátoři často migrují a je nutné hejno vystopovat. Nemá proto cenu zdržovat se v každé zátoce příliš dlouho. Jsou jich tu stovky… A čím víc jich prochytáme, tím větší šanci na úlovek máme. Stačí párkrát nahodit a pokud nic nezabere, jedeme dál.
První ulovená štika neznamená změnu místa, ale povel k lovu, protože migrující dravci žijí v hejnech. Podobné podmínky panují pochopitelně i v našich vodách a toho je třeba využít. Na jaře se stahují štiky k přítokům do mělčin, kde se vytřou. Jakmile začne teplota vody stoupat, rozjedou se na volnou vodu do hloubky. Štika na rozdíl třeba od sumce nemá ráda teplou vodu, proto vyhledává stín, hloubku nebo chladnější přítoky.
Základem úspěchu je predátora vystopovat, ale ani pak není vyhráno. Díky jemné přívlači a miniaturním nástrahám se chytají už hodně malé štičky, které než dosáhnou zákonité míry, jsou mnohokrát chycené. Je jasné, že si dávají mnohem větší pozor a podezřelým nástrahám se obloukem vyhnou. Velmi často pak dochází k situaci, kdy vidíme rybu lovit, na naši nástrahu však nereaguje.
Mrtvá rybička
Vzpomínám na příhodu, kdy lovící štiku nezlákala žádná třpytka ani wobbler. Ze zoufalství jsem vytáhl štikový prut na plavanou a nastražil živou ouklejku. Jakmile zubatá znovu zalovila, nahodil jsem do místa útoku. Byl jsem přesvědčen, že okamžitě zabere, přišlo však velké zklamání. Štika se přesunula o několik metrů po proudu. Rychle jsem přehodil do nového místa, kde zalovila.
Mazaná ryba však opět změnila rajón, a tak to šlo pořád dokola. Napíchnutá živá ouklej prostě vypadala příliš podezřele, štika si možná stihla všimnout i splávku, kdoví. Voda byla už koncem října hodně čistá a bylo jasné, že rybka musí být ve větším pohybu, aby si ji nestihla prohlédnout. Rozhodl jsem se k poslednímu zoufalému pokusu. Rychle jsem převázal vláčecí prut na sestavu s jednoháčkem a napíchnul za hlavičku mrtvou ouklej. Jakmile štika znovu vletěla do hejna ouklejí, stačil jediný hod a byla na háčku.
Různé metody lovu
Mrtvou rybku můžeme nastražovat různými způsoby. Velmi dobře funguje v chladných měsících, kdy s klesající teplotou vody klesá i energie a pohyb ryb. Na větších vodních plochách nebo v říčním proudu se osvědčila klasická sestava jako při lovu na plavanou s živou rybkou. Dobře vyvážený jemnější splávek a tenké lanko s jednoháčkem jsou ideální sestavou pro zimní měsíce.
Trojháček v zimě moc nepoužívám, protože dávám dravcům víc času na uchopení kořisti. Po nahození nechám odklopený řadič navijáku a vítr nebo proud unáší splávek po hladině. Rybička tažená za tlamičku vypadá jako živá a dravce dokáže ošálit.
Další známou metodou je již zmiňovaná přívlač s mrtvou rybkou. Způsobů nastražování existuje řada. Při chytání s trojháčkem prošívám rybičku pomocí jehly odzadu dopředu. Lanko provléknu očkem trojháčku a zajistím za jeden z hrotů. Do očka lanka na opačném konci navléknu jehlu a prošiju mrtvou rybičku od řitního otvoru tak, že jehlu vytáhnu tlamičkou.
Trojháček pak zatáhnu do řitního otvoru. Montáž je pochopitelně dovážená olůvkem, aby nástraha dobře létala a klesala ke dnu. Dalším oblíbeným způsobem je Drop Shot, tedy montáž s olovem na konci a jednoháčkem navázaným asi 30 cm nad olůvkem. Tenhle způsob funguje hlavně z lodi, protože nástraha se spouští kolmo ke dnu.
Montáž i způsob lovu volím vždy podle situace. Pokud lovím v místech, kde není příliš mnoho vázek, tahám nástrahu pomalu po dně. Někdy nacpu do rybičky trochu polystyrenu, aby se vznášela nad olůvkem. V místech, kde je dno příliš členité nebo s častými vázkami, zkouším štěstí s vláčecím systémkem, nebo prostě nechávám olůvko klesnout až na dno a volím rychlejší způsob vedení.
Vzpomínky na lov candátů
Při jedné z výprav na Velkou řeku jsme vyrazili s Mildou poškádlit místní candáty. Nechtělo se nám vstávat, proto vyrážíme až před polednem. V takovou dobu je jasné, že budou stažení v nejhlubších úsecích řeky. Skalní stěna, která klesá prudce do vody, vytváří v ohybu řeky hluboký úsek plný větších i menších jam. Právě taková místa vyhledávají candáti jako svůj úkryt.
V řízkovnici máme i několik živých ouklejí a proto se rozhoduji, že vyzkouším lovit na plavanou s průběžným splávkem, abych živou rybku dostal do 7m hloubky. Milan volí jinou taktiku. Na jednoháček zatížený olůvkem napichuje za hlavičku mrtvou rybku a nahodí asi 20 m od loďky. Chvíli počká, až nástraha klesne ke dnu a pak začne lehce cukat špičkou prutu. Nástraha ožívá a poskakuje nade dnem.
Proud nás pomalu unáší a postupně tak prochytáváme asi 100m úsek s největší hloubkou. Pak vyjedeme zpátky a začíná druhé kolo.
„Je tam,“ zvolá najednou kamarád. Ohnutá špička prutu dokazuje, že se nejedná o vtip. Ryba krouží z jedné strany na druhou, pomalu jí však dochází dech a za chvíli je u hladiny. S napětím čekáme, až se vynoří úplně.
„Je to candát,“ vyhrkne Milan, když jako první zahlédne olivově temný hřbet bojující ryby. Po několikaminutovém souboji vítězí a zvedá z vody pruhovaně zbarveného válečníka s naježenou hřbetní ploutví. Odhadem měří asi 55 cm a po chvíli odplouvá zpět do rodného živlu, zatímco my pokračujeme v lovu. S jedním bodem na kontě dokončíme druhé kolo a čeká nás závěrečná jízda. Na stejném místě, kde zabral candát, se mi náhle potopí splávek.
S napětím sleduji, jak mizí v hloubce, když najednou tah povolí, vlasec se zastaví a splávek vypluje zpět na hladinu. To je velké zklamání, vytahuju udici a kontroluji rybku. Na těle má dva velké šrámy, které dokazují, že byla sevřená v candátích čelistech. Proč však kořist rybí šlechtic pustil, zůstává záhadou. Splávek je vyvážený dobře, opatrná a vychytralá ryba však může cítit i nepatrný odpor.
„Mám záběr,“ zahlásí znovu Milda a zasekne. Tentokrát je ryba mnohem bojovnější. Cívka navijáku se rychle protáčí a šňůra doslova řeže vodu. Ryba prchá po proudu a nezbývá než čekat, až se unaví. „Tohle vypadá na sumce, candoš by takhle nešílel,“ hodnotí kamarád situaci. Souboj je to vskutku parádní a mám dost času připravit si fotoaparát. Po několika nekonečně dlouhých minutách může Milan konečně utáhnout brzdu a zahájit protiútok.
Prutem přitahuje rybu, pak ho rychle skloní a navine několik metrů šňůry. Přetahovaná jde zprvu dobře, jakmile se však candát dostane do blízkosti lodi, vycítí nebezpečí a prchá zpět. Síly ho však pomalu opouštějí a výpady se zkracují. „Už jde nahoru, to jsem zvědavý, co je to za rybu,“ prohodí zvědavě Milan.
Najednou se na hladině udělá vlna a spatříme mohutné rybí tělo. „To je candát jako prase,“ vyhrkne nadšeně a má pravdu. Až teď však začíná opravdové drama, protože háček je zaseknutý na vnějším okraji tlamy a riziko ztráty ryby je veliké.
Poslední kolo
Candát se několikrát překulí na hladině, pak mrskne ocasem a zmizí v hloubce. Šňůra naštěstí znovu roztočí cívku na důkaz, že ryba zůstala na háčku. Dokud jsme mysleli, že jde o menšího sumce, byla všechno sranda, protože ztráta by tolik nebolela. Velký candát však nezabere tak často. Milan pomalu navíjí a přitahuje šupinatého bojovníka znovu k lodi. Následuje další šplouchání na hladině, obrátka a úprk.
Po třetím vynoření už candát nebojuje tak urputně, několikrát sice změní nečekaně směr, hladinu však neopustí. Nakonec se položí na bok vedle lodi, několikrát s sebou křečovitě škubne a znehybní. Milda ho uchopí oběma rukama a položí do lodi. Měří 85 cm. Je to mohutný dravec s obrovským břichem. To je až nezvykle vypouklé a je jisté, že musel sežrat něco velkého.
Candát se od chvíle, kdy znehybněl na hladině ani nepohnul a je jasné, že vložil do souboje celý život. Některé ryby prohru prostě neunesou a je jasné, že pojede s námi. Nakonec se tedy dozvíme, že v břiše měl obrovský kámen velký jako mužská pěst. Proč ho spolknul, se už nikdy nedozvíme. Někdo možná hodil do vody kámen a candát zaútočil. Možná. Milanův úlovek dvou kusů dokázal, že mrtvá rybička může být úspěšnější než živá na plavanou. A pokud selžou obě metody, můžeme zkusit chytat na kámen. Tak ať berou.
Diskuze k článku (0)