Moje cesta vlastně začala před dvěma roky, když se moje manželka rozhodla jet na dovolenou a už ne opět do Chorvatska, nýbrž do úplně jiné země. Začali tedy jsme usilovně hledat destinaci, kam se vypravíme. Volba nakonec padla na Řecko.
text: Jan Kretek
Hned jsem začal hledat, kde bych tam mohl zajet na ryby. Jsem univerzální muškař, ale nechytám jen pstruhy. Na internetu jsem našel článek jednoho Američana, který v Řecku muškařil, a také staré stránky z roku 2002 od jistého Němce, jenž strávil pár dní v řeckých horách. Jinak nikde nic nebylo.
Začal jsem tedy prozkoumávat nabídku cestovních kanceláří v destinaci a výsledky se dostavily. Poradili mi řekyPinio a Teby v Rabsani. Takže jsem se tam před dvěma lety vydal, ale nepochodil jsem.
Podruhé a lépe
Jsou tam ryby, nebo ne? Jsou. To jsem se ale dozvěděl až později od novopečeného kamaráda Apostolise Lachanase při mé druhé, letošní dovolené v Řecku. Dozvěděl jsem se, že jsem si minule vybral řeky, v nichž byli jen kapři a další ryby, které do nich vplouvají z moře. Pstruzi nikoliv. Domluvili jsme se, že se na ryby vydáme společně.
Prvotní plán byl, že za Tolisem přijedu do města Larisa a pak budeme společně pokračovat směrem do hor. Jenže, jak už to v životě bývá, přišla změna. Tolis měl nějaké rodinné i pracovní problémy a musel odjet domů již o jeden den dřív. A já jsem měl přijet podle souřadnic GPS za ním. Ale abych to neměl tak jednoduché – nastal další menší problém. Zjistil jsem totiž, že navigace po 150 kilometrech mapu ztratí a ocitnu se v neznámé oblasti… Ouvej!
Je jen málo řeckých map (jak jsem později zjistil, vlastně jen jedna), kde jsou tyto hory propátrané a zmapované. Právě po této klasické, papírové mapě jsem se musel shánět a představte si, že jsem si ji nakonec obstaral. Byla v ní zanesena i malinkatá vesnička Polythen (blízko místa našeho setkání s Tolisem) a to i s cestou, jak k ní dojet.
Vivat! Mám hotovo, vystaráno, s klidnou hlavou si mohu užívat dovolenou u moře i se svými miláčky.
Den D
Po šesti slunečných dnech oddechu přišel den D. Večer před odjezdem jsem nic nepodcenil a chtěl jsem provést klasickou kontrolu svého auta, aby cesta proběhla v klidu. Nastala další potíž… Zjistil jsem, že s auťákem patrně nevyjedu. Při příjezdu na dovolenou jsem zaparkoval přesně na místě k tomu určeném. A nyní? Výjezd mi zcela zablokovalo auto se srbskou SPZ.
Zachvátil mě smutek a nervozita. Já snad neodjedu! Ale nevzdal jsem to. Po dlouhém vyptávání a domlouvání se s lidmi kolem jsem majitele auta, které mi zablokovalo výjezd, našel. Ten se mi dokonce omluvil a přeparkoval tak, že ve výjezdu pro změnu bránil jinému nešťastníkovi. V Řecku se tohle prostě nijak smrtelně vážně nebere. Spadl mi kámen ze srdce a s klidnou hlavou jsem šel spát.
Policisté fandí rybářům
Vstával jsem ve čtvrt na čtyři. Vypil jsem si nezbytné ranní kafíčko, rozloučil se s miláčky a vyrazil směr Larisa. Pak jsem se vydal na Trikaly – Kalampaka. To mě ještě vedla navigace, ale pak jsem musel otevřít vzácnou mapu z papíru. Aniž jsem si to uvědomil, v Larice jsem jel přes obec rychlostí 70 km/hod.
A ejhle! Byli tu policisté, kteří mě samozřejmě změřili. Ráno ve čtyři! Věřili byste tomu? Nakonec to ale dopadlo dobře. Domluvili mi. V řečtině. Nic jiného. A když viděli, že jedu na ryby, popřáli mi dobrý lov. Pokutu jsem neplatil.
Cesta do Kalamari je dobrá, po dálnici i rychlostní silnici, takže jsem 150 km ujel za necelé dvě hodiny. Za Kalampakou jsem odbočoval doleva (směr Kastania) do vesnice Polythena. A tam začalo něco překrásného.
Hory jsou tam vysoké, i přes 2000 metrů. I silnice byla občas docela sjízdná, přesto vřele doporučuji: Dostanete-li se sem někdy, jeďte opatrně a sledujte cestu. Krásou okolní přírody se nekochejte! Silnice je často zcela propadlá a může se klidně stát, že se sesunete i s kusem „cesty“ do 700 metrů hlubokých srázů, nebo narazíte do kamení a kusů skal.
V některých zatáčkách jsem potkal i místní dobytek. Krávy ležely přímo na silnici a nějaké auto jim bylo šumafuk. Tato stáda hlídají pouze psi, na člověka nenarazíte. Na domluvu s hovězím jste prostě sami a je jen na vás, zda projedete nebo ne.
Konečně u řeky
Podle všeho jsem už měl být na místě, ale řeknu vám, jistý jsem si tím nebyl. V některých okamžicích jsem už dokonce ztrácel naději. A tak jsem zastavil na jednom z řídkých odpočívadel. Byla tam dvě auta. Vystupuji s tím, že se zeptám na cestu, když najednou slyším: „Hi, Honza!“ Koukám jako puk. Je to Tolis i se svými kamarády muškaři!
Vítáme se, vzápětí přesedám do jejich auta a vyrážíme za pstruhy. Cestou do údolí se vyhýbáme kamenům i skalám, dalším kravám a taky koním. Přijíždíme k mostu a rozdělujeme se.
U vody jsem zjistil, že řečtí muškaři na řece převážně chytají jen na suchou mušku. Nymfy nepoužívají, nepochodil jsem ani se streamerem. Poslechl jsem jejich rad a koukl na mušky, které jsem měl s sebou. Jenže takové, jaké bych potřeboval, jsem sebou neměl.
Mušky byly velikostí 8–10 a některé i na háčcích s šesti různými druhy chrostíků a jepic. Podíval jsem se pod kameny. Voda byla plná šedých a zelených chrostíků. Tak jsem nasadil českou nymfu. Asi po 15 minutách bez záběru jsem ji vyměnil a začal jsem chytat jenom na suchou mušku a vychutnával jsem si okolní přírodu. Byla fascinující.
S Tolisem jsme postupovali proti proudu, kde byli i další dva kamarádi. Snažil jsem se ulovit pstruha, ale místní tečkovaní krasavci reagovali podivně. Po mušce sice vyjížděli, ale nedobrali ji. Vyměnil jsem všechny mušky, ale záběry přicházely převážně na hnědého nebo šedého chrostíka. Přemluvil jsem dva dvacátníky, ale spadli mi. Nic většího nepřišlo. Stejně jsem byl spokojen. Byl jsem především na průzkumu.
Po třech hodinách jsme dorazili pod most k hluboké tůni mezi skalami, kde jsme se potkali s přáteli. Poseděli jsme a pokecali, samozřejmě především o rybách. Pak jsme se rozloučili. Já s Tolisem jsme jeli nahoru proti proudu a kolegové s terénním džípem dolů. Přejeli jsme a začali znovu chytat. Po necelých dvou hodinách se změnilo počasí natolik, že ryby přestaly brát úplně, takže jsme se rozhodli, že skončíme.
Vydali jsme se k mému autu. Tolis mě pozval k sobě domů na večeři, kávu a já nevím, co ještě, ale pozvání jsem musel s díky odmítnout. Počasí se horšilo, byly čtyři odpoledne a při představě, že se zpátky budu vracet neznámým krajem v této čině, mi moc dobře po těle nebylo. Pršelo, trochu bouřilo a vál velice silný vítr. Rozloučili jsme se a slíbili si, že se sem vrátím. Na jaře příštího roku.
Při zpáteční cestě jsem přemýšlel, zda se mi výlet vyplatil. Žádnou větší rybu jsem sice neulovil, ale zato jsem si užil krásné přírody.
Řecká pravidla
V Řecku se vyskytují dva druhy pstruhů. Pstruh obecný je oproti tomu našemu bělejší barvy s běžnými červenými a černými tečkami. Pstruh duhový se do řeckých řek dostal z umělého výtěru. Pro rybaření v Řecku nemusíte mít žádnou licenci, povolenku. Během dne lovu si rybář ale může ponechat jen dva kilogramy ryb.
Míra pstruha je 20 cm. Na řekách je povolený jen rekreační, chcete-li sportovní rybolov, komerční rybáři už licenci potřebují. Sezona začíná 15. února a končí v prosinci.
Pro rybáře, kteří pstruhy neloví, doporučuji navštívit některé přehradní nádrže. U nich se mohou těšit na velké sumce i kapry. Za zmínku určitě stojí skutečnost, že v celém Řecku pstruhy loví asi na dvacet muškařů.
Nečekejte, že ulovíte velké ryby. V některých tůních jsou ryby v délce 40 cm považovány místními rybáři za vzrostlé, téměř trofejní. Na pstruhy mi kamarádi doporučili tři řeky – Acheloos, Aoos a Voidomatis.
Klakson místo blinkrů
Cestujete automobilem? V tom případě si dávejte pozor na místní řidiče, leckdy si s ničím hlavu příliš nelámou. Tolerance alkoholu za volantem je asi tak 1–2 piva, ale nespoléhejte na to. Policie toleruje i menší překročení rychlosti, ale v přímořských střediscích to platit nemusí. Řečtí řidiči místo blinkrů používají klakson, takže se vlastně téměř nikdy nedozvíte, kam odbočují. A pokud se dostanete do divokých přírodních míst, při řízení mějte v každém okamžiku oči otevřené.
Diskuze k článku (0)