Kačer a kapr

Několikrát do roka rád přijmu pozvání sestry Monči a zavítám na návštěvu do jihočeských Bohumilic, které leží nedaleko Čkyně.

text: Roman Šulík

Bohumilice jsou malebná vesnička s kostelíkem, samoobsluhou, jednou hospůdkou, říčkou Volyňkou a rybníkem, který patří k místnímu zámečku. Monika tam pracuje jako správce a zároveň se stará o veškeré zvířectvo, včetně několika koní.

V rybníku žijí poklidným a bezstarostným životem kapři, dnes již vzácní karasi obecní, střevle východní a údajně i jedna štika. Pokud je to jen trochu možné, skoro pokaždé využívám příležitosti si na rybníku zachytat s laskavým svolením majitelky zámku. To pak mám na celé odpoledne o zábavu postaráno.

Kapři moc zkušeností s rybářskými háčky nemají, stejně jako jejich příbuzní karásci, takže prvních pár ryb chytám na „mlaskačku“ z hladiny a teprve tehdy, když jsou ryby trochu poplašené, změním taktiku a chytám na těžko. Jako nástraha na háček pokaždé stačí kostka čerstvého chleba, na který jsou obyvatelé místního rybníka zvyklí.

Poslední dobou se mnou obvykle chytá i sestřin přítel Honza. Je zapřísáhlý vegetarián, takže by rybě nesáhl na život nikdy, natož aby ji dokonce snědl. Leda by byla ze sóji, to by tady jistá šance byla. Honza moc zkušeností s rybařením zatím nemá, háček se naučil navázat teprve nedávno, splávku říká stále „plovák“, ale všechno ho zajímá a z každé ulovené ryby má upřímnou radost.

Když jsem byl na návštěvě u sestry naposledy, chytil svého vůbec prvního kapříka a to ho tak dostalo, že už byl celý nedočkavý, až zase přijedu a vyrazíme na ně společně…

Tentokrát jsem do Bohumilic přijel až v sobotu po obědě. Venku byl hrozný pařák a tak jsem šel nejdřív okouknout místní hospodu s úmyslem vypít pár pivíček a jít na ryby, až nebude takové horko. V hospodě bylo veselo. Místní tam hráli turnaj v „Člověče, nezlob se“ a jak dospělí, tak i jejich děti se dobře bavili.

Když jsem se vrátil zpátky, sbalil jsem věci a šli jsme s Honzou k rybníku. Půjčil jsem mu jeden svůj prut na kapry, který už jsem měl navázaný a sám také chytal jen na jeden. Rybník není velký, takže dva nahozené pruty stačí bohatě.

Začal jsem chytat na „mlaskačku“ z hladiny, jak velí tradice a pár kaprů jsem si pěkně povodil, ale nebyla to žádná sláva. Horko dělalo své, ryby byly apatické. Honza čekal na záběr o něco déle, ale nakonec se taky dočkal, když mu to kapr pěkně natáhl na chleba ze dna. Jenže pak záběry na dlouho ustaly definitivně a bylo jedno, jestli zkoušíme štěstí z hladiny nebo na těžko.

Co naplat, musel jsem se pokusit ryby nějak přilákat, a tak jsem lámal z chlebové kůrky kostky, které jsme naházeli na hladinu, ze střídky jsem udělal kuličky, které putovaly na dno. To jsem ještě netušil, co nastane.

Nebyl by to žádný rybník, kdyby u něj nebylo aspoň pár kachen a hus, jak už to u vesnických rybníků většinou bývá. Když jsme nahazovali, popřípadě i zdolávali nějaké ty ryby, místní kachny a husy se od nás držely v uctivé vzdálenosti a v bezpečí protějšího břehu. Ryby však přestaly brát, takže chleba rozptýlený po hladině rybníka přilákal jiné zájemce.

Ano, byl to právě odvážný kačer, který neodolal svodům nadýchané chlebové kůrky a začal se nebezpečně přibližovat. Sledoval jsem svou udici, takže jsem ho zaregistroval až tehdy, když mě na něj upozornil Honzík slovy: „Hele, jak mi k tomu jede…“

Následoval prudký kačeří záběr, kterému se už nedalo zabránit. Honza vykulil oči a povídá: „No a co mám teď jako dělat?“ To už ale kačer, dobře živený a ve skvělé kondici, rozjížděl svou spanilou jízdu přes brzdu navijáku. Únikové manévry navíc doprovázel i zvukovými efekty, prostě řval, jako by ho na nože brali.

Povídám: „Hele, Honzo, já bych mu ten vlasec radši upálil, aby kačera ještě nakonec neklepla pepka.“

„Dobrá, přitáhnu ho, podržím a ty mu vyndáš háček,“ odpověděl v klidu Honza. A tak se také stalo. Nikdy bych nevěřil, jak takový kačeří fešák zkrotne, když ho chytnete za krk a zvednete ho do vzduchu. Ale funguje to, viděl jsem to na vlastní oči. Rázem byl jako beránek, ani se nehnul, takže zbavit nešťastníka háčku, který měl vzorově zaseknutý v koutku zobáku, byla hračka.

Pak už jsem jenom klukům udělal společnou fotografii, na které vypadají jako nerozluční kamarádi, a kačer dostal opět svobodu. Zamával nám křídlem a nás naplnil hřejivý pocit úspěšných a šlechetných lovců.