„Je to zubatá. Chytil jsem krokodýla!“ Tyto dva hovorové výrazy patří nejdravější rybě našich vod snad odjakživa. Štika obecná, tajemná a trochu strašidelná ryba, mi učarovala už v klukovských letech.
text: Zdeněk Hofman
Připomínala mi tygra, který nemá slitování a ze zálohy útočí na vše živé. Hltal jsem román Příběhy štiky od Jaromíra Tejčky a v potoce chytil svoji první zubatou. Nebyla velká, spíš kudla. Její štíhlé tělo plné energie mi však navždy učarovalo.
„Štiku není problém chytit, jen musí mít chuť žrát.“ Tuhle památnou větu pronesl kdysi můj rybářský učitel Josef Dušek a dodnes z její podstaty vycházím. Pokud není štika na lovu a odpočívá ve svém stanovišti, není vůbec snadné ji vyprovokovat k útoku.
Jedinou možností bývají větší umělé nástrahy křiklavých barev, které predátora vyprovokují. Nechce však lovit, chce jen vetřelce vyhnat. Stejný úspěch můžeme slavit i s wobblerem imitujícím štiku. Zubatá nemá konkurenci ráda a likviduje menší štiky stejně jako okouny a ostatní dravé ryby.
Škola života
Štiky jsem začal lovit od klukovských let na Rozkoši, Labi, Metuji, Lužnici, prostě všude, kde zalovila do hejna ryb. Po roce 2000 jsem za paní Esoxovou (Esox lucius) začal pravidelně jezdit do Skandinávie. V severských zemích tisíců řek a jezer žije štik opravdu požehnaně. Chytit deset a více štik během jednoho dne, se v našich podmínkách povede málokdy. Díky tomu jsem získal poměrně velké množství nových poznatků, které jsem si začal sepisovat. Zde je malá ukázka:
„Zažitý mýtus, že štika je pouze stanovištní ryba, která se zdržuje na jednom místě, kam žádnou jinou štiku nepustí, je mylná. Štika za kořistí velmi často migruje i na velké vzdálenosti. Přejíždění za potravou probíhá často hromadně a na malé ploše se pak vyskytuje i větší počet štik stejné velikosti. Menší štiky si musí udržovat odstup, jinak se stávají kořistí.
Zjara připlují štiky do mělčin, kde se vytřou. Po oteplení vody se stáhnou zpět do hloubky a ryby loví u dna nebo ve sloupci. Proto je v létě problém štiku chytit. Mnoho rybářů si myslí, že štiky neberou, ale není to pravda. Musí žrát, aby doplnily energii. V nejaktivnějších měsících dokonce denně zkonzumují až jednu desetinu svojí váhy, což bývá třeba u desetikilové štiky pořádné sousto.
Štiky tráví velmi rychle a mají se proto co ohánět. Loví však v místech, kde je rybáři špatně hledají. V teplých měsících jsou rybičky rozjeté po celém revíru a plachý dravec nemá potřebu připlouvat ke břehu, kde je teplejší voda, která štice příliš nesvědčí. Štika má ráda bahnité, až mírně kamenité dno a ráda odpočívá v travnatých či rákosových porostech.
Žádnou přesnou dobu braní nemá a zabere během celého dne a dokonce i v noci. Hodně záleží na okolnostech. Například v řekách, které jsou o prázdninách pod silným vodáckým tlakem, má podmínky pro lov jen brzy ráno a v noci. Na Sázavě i horním toku Vltavy jsem běžně chytal štiky okolo půlnoci. Několik větších štik jsem chytil naopak v pravé poledne v třicetistupňovém horku. Nutno dodat, že jsem měl živou rybičku nastraženou pomocí bójky na největší hloubce a na záběr čekal několik dní.“
Splést si štiku s jinou rybou je téměř nemožné
Protáhlé tělo torpédovitého tvaru, hřbetní a řitní ploutve posunuté až k ocasu, jsou pro tohoto predátora typickými znaky. Zbarvení štiky je závislé na prostředí. Bílé břicho, olivově zelené boky a tmavý hřbet. Charakteristickému zbarvení dominují bíložluté, příčné pruhy, které se s růstem ryby mění v jednotlivé skvrny. Velká protáhlá hlava připomíná kachní zobák. Tlama je plná ostrých zubů nejen v čelistech, ale i na patrech, kde vytvářejí ostré kartáče.
Spodní čelist je o něco delší než horní. Velké oči jsou umístěné v horní části lebky a zaručují dokonalý rozhled. Kromě zraku je pro štiku důležitý i čuch a orientace pomocí postranní čáry.
Kdy zabere
Ideální jsou slunečné nebo polojasné dny s ustáleným stavem vody, dobrý je i mírný vítr. Naopak zatažená obloha a prudký severní vítr, jsou záporným činitelem. Ještě horší je deštivé počasí a stoupající zakalená voda. Negativně působí i klesající tlak vzduchu. Všeobecně bere štika nejlépe v čisté vodě.
V letních měsících vyráží na lov většinou za svítání, kdy vymetá i mělčiny u břehu. Později se stáhne na hloubku a případně přesune na další loviště. Za soumraku pak vyráží na další směnu. V našich podmínkách je nejlepším obdobím pro lov pochopitelně 16. červen, kdy bývají ideální místa obsazena novými štikami. Pokud taková místa známe, je šance na úlovek hodně veliká.
Příznivé podmínky pro lov panují po celé léto, nejlepší sezona přichází od konce září do konce listopadu. Štika zabere i v zimě, kdy je většina rybiček zahrabaných v bahně. Obecně platí, že štiku můžeme úspěšně chytat po celý rok v kteroukoliv denní i noční dobu.
Jedná se o nezapomenutelný zážitek, zejména pokud dojde během souboje i k typickému výskoku nad hladinu. Mám na mysli pochopitelně štiku nad sedmdesát čísel, menší jsou čudly, které se sluší vrátit vodě. Jen tak dostanou možnost získat potřebné zkušenosti a dorůst kapitálních rozměrů. A pořádnou „metrovku“ přeji i vám.
Darovaná štika
Na závěr přidám ještě jednu veselou příhodu z rybaření. Jedná se vlastně o tragikomedii z roku 1976. S Milanem Drobným jsme lovili štiky na Labi u Josefova. Jednu pěknou štiku už měl na břehu, když najednou káča znovu zmizela. „Hele, už mi zase bere,“ vyhrkne kamarád. Po chvíli zasekne a vytáhne další štiku. „To je paráda, dám ji tetě, je na mě naštvaná, tak si ji aspoň udobřím.“
„Já bych to nedělal. Pan Dušek mi říkal, že ryby se nemají nikomu dávat. Lidi jsou nevděční a pomluví tě, že měla kosti, smrděla bahnem nebo rybinou,“ radím Milanovi. „To je blbost, přece takovou krásnou štiku nepustím, měří skoro sedmdesát čísel,“ nedá se odradit.
Milan je velký šprýmař a každou chvíli někoho napálí. Jednou z obětí byla i teta, a právě tahle štika měla jeho hříchy vykoupit. Cestou domů jsme se domluvili, že pozítří zkusíme úhoře na Úpě. Milan však přijel už druhý den. Z otevřeného okýnka oranžového žigulíku čouhá jeho hlava a už z dálky volá: „Teda řeknu ti, že pan Dušek měl pravdu. Už nikdy nikomu žádnou rybu nedám, natož štiku.“
„Měla hodně kostí?“ ptám se. „Kdepak kosti. Když jsem tetě štiku dával, zářila štěstím. Dnes jsem jel kolem a stavil se na kus řeči. Čekal jsem pochvalná slova, místo toho mě málem přizabila smetákem. Hotové peklo. Křičela, že na ty moje srandičky je zvyklá, ale tentokrát jsem to prý přehnal.“
Milan se na chvíli odmlčí a pak pokračuje. „Když rozřízla štice břicho a začala ji kuchat, vypadla z jejích útrob veliká vodní myš. Teta málem dostala infarkt. Myslela, že je to potkan, kterého jsem do štiky schválně nacpal, abych ji zase napálil. Má z myší panickou hrůzu a málem prý zešílela.“
Díky Zdendo. Lemmoun 🍻