Odpověď na otázku, kdo je král, zná každý. I když někdo myslí roztržitého panovníka z pohádky, jiný historického monarchu, další si představuje nejlepšího hráče sportovního klubu, jiný ze sebe přímo vyhrkne: „Přece Martin, co vyhrál rybářské závody.“ A už jsme správně u vody. Protože každý zasvěcený rybář ví, že králové nejsou jen suchozemci, ale žijí i pod hladinou.
text: Miroslav Tryner
O nezapomenutelném setkání s jedním králem z vodní říše bych se chtěl se čtenáři Rybářství podělit. Potkal jsem ho na své milované řece Sázavě, ještě blíže ve vodě odjakživa českošternberské.
Bylo časné jaro. První teplé paprsky lechtaly hladinu a lákaly přezimující vodní živočichy k prověrce začínající krmné sezony. Pokud je k tomu příjemný vlahý jarní vzduch, vyrazí k vodě i každý skutečný rybář. Prostě to nevydrží! S sebou si však vezme jen lehké náčiní, protože nečeká žádné zázraky, a navíc k ještě „průhledné“ vodě je to nanejvýš účelné.
I tak to bylo se mnou. Procházel jsem dolů po toku řeky ouplav za ouplávkem na „plavačku“ a miniaturní žížalku mrskal vodu. Jen tak, podběrák jsem ani nerozkládal, zázraky se v tuto dobu nedějí.
A pak to přišlo. Při přechodu na další místo jsem skutečně oněměl. Snad jen my, „tiší blázni“, známe ten neskutečný pocit, když uvidíme pravého krále. V mém případě to byl jelec tloušť, v honosnějším latinském názvu Leuciscus cephalus. Zvídavě a s neskonalým majestátem se slunil těsně pod hladinou. Měl být na co pyšný. Proč?
Pro rychlé uvedení do obrazu: V našich vodách, jak všichni dobře víme, je tloušť zcela běžná ryba. Je to všežravec, dokonale splňující svou přezdívku „vodní prase“. Malí jedinci se sice vrhají doslova na každé sousto, ale přesto ryba nijak rychle neroste. Jelec patří mezi velmi časté úlovky, a snad i proto, ale i díky genetické výbavě, se u nás nejčastěji loví kusy mezi 25–35 centimetry. Když už má tloušť přes půl metru, zdůrazňuji v přírodních, a ne v chovných podmínkách, můžeme směle mluvit o trofejním exempláři.
Můj král však měl odhadem, i při respektování toho, že voda zkresluje, tak dvacet, možná jen patnáct centimetrů do metru! Nádherná, absolutně zdravá ryba, s překrásně vybarvenými sytě červenými břišními a řitní ploutví, což u velkých tloušťů už nebývá tak obvyklé, kromě módní jarní přehlídky asi zkoumala, zda nespadne do vody první chutné sousto hmyzu.
Rybář, který spatří takového krále, okamžitě zapomene na svět kolem sebe. Stane se zněj lovec, probudí se v něm pudy zděděné od svých prehistorických předků, převládne touha ulovit kořist. Stejně i já jsem zapomněl na čas a pozbyl racionální myšlení. Jinak bych musel uvážit, že takový kolos na slabou „šestnáctku“ nikdy nemůžu vytáhnout…
Čím větší, tím mazanější
Splávek jsem třesoucíma rukama posunul ke špičce prutu, aby rybu neplašil a začal nahazováním simulovat pád mouchy na hladinu. Každý vyznavač Petrova cechu potvrdí, že tloušť pohybující se takto u hladiny je číhající šibal a čím je větší, tím je vychytralejší. První můj hod ale rybu spíše vyplašil, než aby jí zlákal k touženému útoku na nástrahu. Tloušť se prudce obrátil a zmizel…
„Už ho neuvidím. A vůbec, nebyl to jen sen?“ přemítal jsem v duchu.
Nevím, jak dlouho to bylo. Náhle se však král z hlubin vrátil. Zřejmě v něm nakonec přece jen zvítězila zvědavost. Opatrně se natočil na bok a pozoroval hladinu. Kroužil okolo mé nástrahy po každém opakovaném hodu a kružnice stále více stahoval. Srdce mi přestalo tlouci.
„On to snad vezme,“ téměř jsem vykřikl radostí a už jsem horečně přemítal, jak rybu „zapřáhnu“ a budu ji muset rychle povolovat, až bude prchat do hlubin.
Z loveckých predikcí mě vytrhlo Jejich Veličenstvo. Předvedl svůj finální výstup. Znenadání opět zmizel v hloubce. Ale to už jsem byl přesvědčen, že se vrátí. Trvalo to pár vteřin. Nahodil jsem a král zamířil k nástraze přesně tak, jak ryba útočí na svou kořist. Pak se stalo něco, co jsem nikdy předtím u vody nezažil.
Tloušť olízl sousto s háčkem, ale tak šikovně, že jsem neměl šanci zaseknout. Během minuty to ještě zopakoval. Pak od nástrahy odjel. Dodnes jsem přesvědčen, že se na celé kolo smál. Ještě zamával svým gigantickým ocasem a majestátně, bohužel však definitivně zmizel.
Samozřejmě, že jsem na místě ještě půl hodiny čekal, zda se obr nevrátí. Pochopitelně jsem to nakonec vzdal a popošel o ouplávek níž, abych se později na místo setkání opět vrátil. Stejné místo jsem navštěvoval ještě asi týden, skutečně den co den. Tlouště už jsem nikdy neviděl.
Jen je mi líto, že jsem tenkrát neměl s sebou fotoaparát. Takhle si asi většina z vás řekne: „Zase jedna latina od tichého blázna…“
Diskuze k článku (0)