Ani nepočítám, pokolikáté letos prožívám to napjaté očekávání, které každoročně provází zahájení pstruhové sezony. Nervózně sleduji datum v kalendáři a přemýšlím o tom, jaké bude počasí a kam se vydám. V posledních letech dojíždím na menší, nepříliš navštěvované potoky a menší říčky, kde nebývá tak přelidněno.
text: Josef Jehlička
Pochopitelně nejsem sám, kdo tak uvažuje, ale rybáři na malých vodách bývají až na výjimky poměrně ohleduplní, takže šance na záběr tečkovaného fešáka zůstává i v průběhu dne, nejen brzy zrána. I na malých vodách lze prakticky od začátku sezony lovit úspěšně na mušky, za opravdu příznivého počasí se můžeme přes poledne dočkat i nějakého toho sbírání z hladiny, ačkoli se jedná spíše o menší ryby.
Pstruzi ještě mívají stanoviště v hlubších místech, kam jim proud přináší bohatý výběr potravy, navíc v některých tůních se po odchodu sněhových vod výrazně změnil profil dna, takže je zase nad čím koumat.
Na čerstvě vysazené ryby (zpravidla duháky) nejčastěji narazíme na stejných místech jako v minulých letech, většinou tam, kde se dá dobře zajet s nákladním autem, osobně se jim na začátku sezony spíš vyhýbám. Ale pokud už se podaří „zapřáhnout“ nějakého toho z loňska, to už bývá opravdová rybařina!
Co se vyplatí
Pro novou sezonu rozhodně vyměňte návazec! A to raději celý, i silná část časem zestárne a může se právě v kritické situaci stát zdrojem nepříjemného překvapení. Dodnes vzpomínám na nádherného duháka, kterého se mi podařilo zaseknout v místech, kde se říčka zúžila na pouhé dva metry a v ostrém proudu byl velký problém, jak dostat nástrahu až ke dnu.
Hloubka tu byla kolem dvou metrů a šance nahodit dostatečně daleko proti proudu vzhledem ke klenbě větví olší téměř nulová. Tenkrát bylo ještě běžnou praxí používání brokových zátěží na návazci, a tak jsem nakrátko přehazoval obludnou montáž co nejdále proti vodě a vedl ji pomalu a co nejhlouběji. Tomu místu jsem nějak podvědomě věřil, a tak jsem se nemohl odhodlat popojít dál.
Konečně jsem se dočkal lehkého dotyku, ryba se hned po záseku rozjela do nejsilnějšího proudu a mně nezbývalo než se snažit její únik lehce směrovat pryč od obnažených kořenů, kde hrozila vázka. Chvíli jsme se přetahovali, potom však ryba změnila taktiku a rozjela se nečekaně po proudu. V okamžiku, kdy se šňůra prověsila, jsem situaci viděl dost černě, ale po rychlém opakovaném stažení levačkou jsem rybu opět ucítil ve špičce prutu.
Jenže narychlo stažené smyčky šňůry se jako naschvál zamotaly do pobřežního porostu a přes veškerou snahu se mi je nedařilo uvolnit. Pstruh reagoval na zvýšený odpor tím, že začal skákat nad hladinu a v tom okamžiku se mi zatajil dech. Duhák byl tmavý, na bocích mu zářil tmavě fialový pruh a hřbet měl skoro černý. Dobře vím, o čem mluvím, protože ta nádherná, více než půlmetrová ryba se mi ve výskoku předvedla ještě nejméně desetkrát… A potom to přišlo…
Suché lupnutí, špička prutu švihla zpět a nebylo co řešit. Ryba ale přesto ještě několikrát vyskočila nad hladinu a zřetelně byl vidět i návazec, který však už nebyl součástí mé sestavy. Po ohledání zbytku návazce bylo zřejmé, že nezklamal konec o síle 0,17 mm, ale že praskla již druhou sezonu používaná ujímaná pletená „punčocha“, sloužící jako přechod mezi koncem šňůry a monofilním návazcem.
Zbyla mi jen polovina uzlíku (který jsem nepovažoval za důvod k výměně a rozvázat už nešel) a oči pro pláč… Málem jsem si vrazil pár facek. To místo jsem v příštích pár týdnech mnohokrát pečlivě prochytal, král tůně už se ale neukázal.
Ruku na srdce…
Ale není to jen o návazcích… Kdy jste naposledy vyměnili celý podkladový materiál (ať používáte vlasec nebo šňůru), nebo aspoň odstřihli a znova navázali spojovací uzel? I na tohle se mi vybavuje jedna dramatická vzpomínka. Na větších řekách je zásoba minimálně patnácti metrů podkladu více než samozřejmá, lehoučké navijáky s dostatečnou kapacitou v pohodě „spolknou“ i třicetimetrový podklad.
Sice se málokdy stane, že by člověk takovou rezervu potřeboval, ale plná cívka je rozhodně lepší i pro rychlejší navíjení, takže při použití dlouhých prutů nižších AFTMA kategorií (a tím i lehčích a tenčích šňůr) je zásoba podkladu i vítanou podložkou pod šňůru, aby byl naviják správně zaplněn.
Dávejme si také pozor na vhodné spojení podkladového materiálu se šňůrou, rozježený uzel se může při rychlém odvíjení zachytit za očko horního dílu (zvlášť často používaná lehoučká hadová očka jsou k tomu velice náchylná) a pokud se nám prut nečekaně „rozebere“ při úniku větší ryby, máme o starost navíc.
Řešením je například navléknutí slabé bužírky (jako u rychlospojek) přes uzlík, ti opravdoví „pečliváci“ ještě její konce kónicky zeslabí. Chceme-li použít rychlospojku, doporučuji její zafixování vteřinovým lepidlem. Pokud je ale podkladový materiál poškozen, raději ho nespojujeme, buď ho zkrátíme, nebo použijeme nový.
Jenže to, o čem se chci zmínit, bylo něco trochu jiného. Podklad byl zřejmě špatně navinutý, navíc jsem ho asi po nedobrovolném namočení navijáku nejspíš nerozmotal a nevysušil, takže se v okamžiku zvýšeného tlaku ryba prostě odporoučela i se šňůrou a s kusem podkladu.
Zklamaně a znechuceně brodím ke břehu, beru si z auta jiný naviják, protože na rezervní cívce mám rychlopotápivou šňůru, kterou momentálně použít nechci, a ještě než provléknu návazec očky, jdu o kus níž, kde loví kamarád. Svěřuji se mu s nešťastnou příhodou. Jirka popotahuje v hlubších jámách tmavé streamery, neměl zatím ale ani záběr, jen občas odstraňuje z háčku kusy vodních travin.
Najednou chňapne rychle do vzduchu před sebou a volá na mě, že drží nějakou pletenou šňůru. Náhoda je sice nevyzpytatelná, ale tomuhle kousku se mi opravdu nechce věřit. Co nejrychleji brodím za kamarádem, který mi podává konec podkladu, zatímco ho stále pevně drží, aby náhodou rybu nenapadlo někam odjet. Co nejrychleji ho provlékám očky prutu směrem od špičky k rukojeti, a nakonec zavazuji konec „natvrdo“ kolem nožky navijáku.
Opatrně stahuji podklad, u špičky se objevuje konec šňůry, směřující proti proudu a najednou se pozvolna rozjíždí. Zdolávat rybu bez použití navijáku sice běžně praktikuji při vylovování menších ryb, netuším, jakou rybu mám na prutu nyní, ale spíš mám obavy ze zamotání volně spuštěné šňůry do travin či závad na dně. Šňůru vedu pod ukazováčkem pravé ruky, takže mohu rybě při nečekaném výpadu i popustit, ta se však vydává znenadání směrem po proudu.
Stahuji tedy co nejrychleji, ale i tak se šňůra lehce prověšuje, ani ruka nad hlavou (spolu se zvednutím špičky) prutu nestačí udržet kontakt. Ale háček bez protihrotu drží pevně, takže pokračuji ve zdolávání. Šňůra mi pomalu přibývá pod nohama, občas kousek ztratím, už ale mohu sledovat vlny, které ryba zvedá při prudkých obratech. Nakrátko se ještě odhodlává k výskoku.
Je to slušný potočák, pomalu se ho chystám podebrat, když se nečekaně vypíná a bleskově mizí v hloubce. Sbírám šňůru do smyček a na břehu ji navíjím zpět do navijáku. Tenkrát jsem hned po návratu od vody zkontroloval podklady u všech navijáků, ale jak tak o tom přemýšlím, letos jsem se k tomu zase nějak nedostal.
Asi bych to neměl odkládat
No tak dobře… Odkládám tužku a jdu na věc. Neměli byste to raději včas udělat také? A to jsem se vlastně vůbec nezmínil třeba o probírce háčků s muškami, kde zreznutí v obloučku, ve špičce či v očku může taky docela zkazit náladu, pokud háček zklame v tom nejdůležitějším okamžiku…
Diskuze k článku (0)