Stojím uprostřed řeky, abych dohodil k protějšímu břehu, kde je největší hloubka. Ledová voda mi sahá nad kolena a proud je tak silný, že chvílemi ztrácím rovnováhu. Najednou si uvědomím, že nevím, kudy se dostanu zpátky.
text: Zdeněk Hofman
Dno se svažuje všemi směry do hloubky. Při brodění jsem se soustředil na chytání a zapomněl se dívat pod nohy. Hlavně musím zachovat klid – když to šlo sem, půjde to i zpátky. „Hofíku, mám ji!“ zaslechnu hlas kamaráda, který chytá za mostem a není vidět. To snad není možné, Milda chytil hlavatku. Rázem zapomenu na nebezpečí a během několika vteřin jsem u kamaráda.
Začátečníci v akci
Ortodoxní lovci hlavatek tvoří speciální rybářskou kastu, do které není úplně snadné vstoupit. Díky doporučení kamaráda a ichtyologa Pavla nás po několika letech vzal na milost rybářský hospodář Viťo a dva greenhorni můžou vyrazit zkusit štěstí na slovenskou řeku Poprad. „Škoda, že to nepřišlo před nějakými dvaceti lety, to jsem měl ještě spoustu síly a energie,“ žertuji cestou v autě.
Zatím mi nedochází, že se budu pět dní od sedmi do sedmi brodit ledovou vodou, mrskat prutem a modlit se, aby mi alespoň jedna hlavatka zabrala.
„Tak vy jste ti nováčci,“ vítá nás majitel penzionu při příjezdu.
„Jasně, na hlavatkách jsme úplně prvně, vláčet ale umíme dobře,“ nenechá se vyvést z míry Milan.
„Držím vám palce, ale moc iluzí si nedělejte, napoprvé chytí hlavatku málokdo. Za úspěch se počítá i pouhý kontakt s rybou. První hlavatka se chytí většinou po pěti, ale klidně i deseti letech,“ nalévá nám optimizmus do žil bodrý chalan.
„Tolik času nemám, za deset let už budu v důchoďáku,“ směju se.
„Pojďte, ukážu vám hlavatku, kterou jsem chytil před lety.“ V restauraci naproti baru visí na zdi obrovská vypreparovaná ryba s otevřenou tlamou. „Stopatnáctka,“ praví skromně úspěšný rybář.
První den s průvodcem
Lov hlavatek je povolený od listopadu do konce prosince. Na zahájení přijíždíme společně se čtyřčlennou partou profíků v čele s kamarádem Pavlem a Tondou, kteří revír navštěvují již dvacet let a znají zde každý kámen. Ani při těchto zkušenostech nebývá snadné mazanou hlavatku ulovit.
„Když je voda čistá a teče málo, je to mnohem těžší,“ líčí nám Pája cestou k řece. „Hlavatka má mnohem lepší rozhled a nahození velké vláčecí nástrahy ji vyplaší. Proto jsou při těchto podmínkách efektivnější muškařské streamery.“
Pokyvuji souhlasně hlavou a přemýšlím, jestli máme s Mildou vůbec nějakou šanci. Vody teče málo a je čistá. Pavel s partou profíků výhradně muškaří, zatímco my máme jen vláčecí výbavu. Nejmenší povolená velikost všech nástrah je 15 cm.
„Tady začneme chytat,“ praví Pája a vstoupí do vody. Po chvilce už hnědý streamer letí na rozhraní proudu a tišiny v meandru pěkné tůňky. Tady by hlavatka mohla být. Milda postupuje po břehu asi padesát metrů proti proudu k další lákavé tůni. Zůstávám poslední, ale vůbec mi to nevadí, lákavých míst tu je dostatek.
Hodím jednou, dvakrát, třikrát a jdu dál. Pro začátek se držím u břehu a postupuji velmi opatrně. Z vyprávění už vím, že nemá cenu vodu příliš bičovat. Pokud narazím na hlavatku, která má chuť žrát, zaútočí okamžitě. Dva tři hody do jednoho místa stačí. Největší umění je hlavatku vystopovat. Místy je řeka mělčí a širší, v jiných úsecích naopak užší a hlubší.
Pavel s Milanem mi během hodiny zmizí za ohybem řeky a zůstávám sám v hlubší tůni. Chci je dojít, jenže wobbler mi zrovna uvázl za kámen. Nechci hned první den ztratit pěkný wobbler a začíná první dobrodružství. Pomalými krůčky postupuji k vázce. Voda je hlubší, než se na první pohled zdálo a za chvíli mi sahá až po pás.
Konečně jsem u kamene, kde nástraha uvízla. Proud je hodně silný a začínám ztrácet rovnováhu. Nechci domýšlet, co by následovalo, kdybych uklouzl a do prsaček natekla voda. Jestli tuhle výpravu přežiju, tak už všechno, honí se mi hlavou. Pomalu začínám chápat, proč ulovení hlavatky může trvat i několik let. Tímhle tempem budu šedesát kilometrů revíru prozkoumávat hodně dlouho.
Opatrně se sehnu a po vlasci ručkuji až k vázce. Dvoudílný wobbler je zaseknutý v kusu hadru omotaného okolo kamenu. Mám ho a teď rychle dohnat kluky. Dostihnu je v největší tůni celého úseku, kde strmá skála vede kolmo do vody. Zkoušíme štěstí, veškeré pokusy však vycházejí naprázdno.
„Jak půjdeme dál, tady nestačíme?“ ptám se našeho průvodce.
„Musíme přelézt tu skálu.“
Za chvíli už jako kamzíci šplháme do strmého kopce. V nohách máme přes šest kilometrů a teď tohle. Jsem zpocený, zadýchaný a přesto šťastný. Najednou si uvědomím, že se budeme ještě muset vrátit domů. „Zpátky půjdeme po silnici,“ čte mi myšlenky Pavel.
- Kde hledat v řece hlavatku?
- Komu zabrala první?
- Jak byla velká?
- Kdo všechno vstoupil do klubu hlavatkářů?
- Fungovaly lépe gumy, nebo wobblery?
- Kolik hlavatek nakonec ulovili?
To vše si můžete přečíst v novém čísle časopisu Rybářství. Na stáncích je od začátku března.
Objednat si ho od 1. března můžete také v našem e-shopu.
Pokud ještě nemáte předplatné časopisu Rybářství, můžete si ho zařídit zde.
Paráda Zděndo. Kdy bude pokračování?