Věřím, že většina rybářů se již s keserem setkala. Kdyby náhodou ještě ne, je třeba vyrazit k nejbližšímu rybníku na podzim, kdy zde probíhá výlov ryb a keser patří k důležité výbavě zablácených chlapů v lovišti.
text: Jozef Májsky
I když se dnes oproti minulosti používají na výrobu této sítě moderní materiály, tvar, velikost nebo délka rukojeti jsou zhruba stejné jako před několika staletími.
Princip lovu ryb keserem dávno před člověkem vynalezli specializovaní rybožraví ptáci – pelikáni. Pelikán bílý je součástí avifauny ČR, přestože na naše území přilétá jen málo. V Evropě hnízdí pouze jižněji, hlavně na dolním toku velkých řek, kupříkladu v deltě Dunaje a Volhy. Na zimu pak evropští pelikáni odlétají do Afriky.
Pro veliký zobák (délka 43–45 cm) opatřený hrdelním vakem jsou tito veslonozí ptáci známí i široké veřejnosti. A protože občas vystupují v kreslených pohádkách, pelikána často poznají i malé děti.
Vzhledem ke své velikosti (hmotnost 10–15 kg a rozpětí křídel do 3 m) a účinnému loveckému náčiní – kožovitému hrdelnímu vaku, se tito ichtyofágní ptáci dokáží zmocnit i poměrně velikých ryb (i přes 1 kg). Dospělý pelikán denně spořádá zhruba 1,5 kg ryb.
Jak loví
Při lovu využívá hejno ptáků společnou loveckou strategii. Pelikáni obyčejně vytvoří na hladině jednoduchou rojnici, následně plavou a tlačí ryby směrem ke břehu, přičemž někteří ptáci bijí křídly o vodu. Ryby nahnané na mělčinu pak snadno vychytají opakovaným synchronizovaným ponořením zobáků.
V hlubší vodě zase plují ve tvaru rozevřeného písmene V, postupně vytvoří kruh a pak z této pasti vyloví současným ponořením svých zobanů obklíčenou kořist. S drobnými rybkami si moc těžkou hlavu nedělají, slupnou jich i několik najednou.
Zajímavější je ale sledovat, jak manipulují s větším úlovkem. Ten si velice zručně nadhodí, otočí hlavou směrem do jícnu, rybu na dně vaku pěkně srovnají a pak nechají sousto sklouznout do žaludku.
Na první pohled to vypadá jednoduše, ale mláďatům trvá dost dlouho, než tuto akrobacii zvládnou. Jako tréninkové náčiní jim často poslouží obyčejný klacek nebo oblázek. Protože pelikáni jsou věčně hladoví žrouti a jen málokdy mají k dispozici přebytek ryb, úplně běžné jsou mezi nimi šarvátky, honičky a přetahování se o úlovek. Platí to hlavně v případě větší kořisti, která před spolknutím musí projít patřičnou přípravou.
Spokojenost s lidskou péčí
K pelikánům se ve volné přírodě přiblíží jen málo lidí. A tak se valná většina běžných smrtelníků musí spokojit s pozorováním těchto zajímavých rybářů v zoologické zahradě, kde patří mezi oblíbené chovance. I na mých snímcích jsou ptáci ze zajetí. Myslím si, že v lidské péči se pelikáni cítí velice spokojeně. A příchylnost pelikánů k člověku jde obecně přes žaludek.
Mohu to potvrdit i v případě pelikána hnědého žijícího v tropické a subtropické Americe, kde patří k maskotům mnoha přístavů. Zde trpělivě čeká na zbytky ryb, které si od rybářů bere téměř z ruky. Je potřebné zdůraznit, že tento druh (na rozdíl od ostatních příbuzných) nevyužívá svůj „keser“ výše zmíněným způsobem, ale že se za kořistí vrhá za letu z výšky kolem 10–20 m, podobně jako třeba terejové.
Protože má velice lehkou, pneumatizovanou kostru a velké vzdušné vaky, tak i při střemhlavé šipce se dokáže ponořit jenom asi dva metry hluboko. Doba potopení trvá jen několik sekund a vztlak vynese lehké pelikání tělo na hladinu jako korkový špunt.
Diskuze k článku (0)