Jak být ženou rybáře a nezbláznit se z toho

Ačkoli nerybařím, trávím na rybách podstatnou část volného času. Jsem totiž žena rybáře. Ne ta v pravém slova smyslu – můj rybář mi zkrátka u vody říká: „Ženo.“ Někdo by toto oslovení mohl brát jako hanlivé nebo snad urážlivé. Já jsem ale hrdá na to, že jsem žena a neméně na to, že můj muž je rybář.

text: Klára Konečná

Rybář je zvláštní tvor, který uvažuje jinak než ostatní smrtelníci. Nepřemýšlí nad tím, co bude večer v televizi nebo co si dá k večeři. V hlavě mu neustále plují ryby, ohýbají se pruty a točí se navijáky.

Jeho psychika je velice křehká a s každou další nepolapenou šupinatou kráskou se stává křehčí a křehčí. Není radno ji ještě více nalomit  ̶  proto musí být rybářova žena nejen chápavá a tolerantní, nýbrž by se měla naučit i základním pojmům a znalostem nezbytným k pobytu u vody.

Jako první ji čeká lekce z určování českých ryb jak býložravých a všežravých, tak dravých. Následně se musí naučit, co obnáší jednotlivé typy rybářských technik – plavaná, položená, vláčení a muškaření. S tím souvisí také typy vod, od nichž se v podstatě odvíjí celý lov. Asi nejtěžší zkouškou je vyznat se v rybářově výbavě  ̶  ze všech prutů, navijáků, háčků, návnad, lanek a olůvek jde totiž mnohdy hlava kolem.

Rybník, přehrada, jezero

Od typu vody a cílové ryby se odvíjí celá rybářova příprava na lov, která může trvat pár minut, ale také několik hodin, během nichž žena stihne například vyžehlit či vyluxovat byt. Je velice zásadní, zda se vydáváme na rybník, přehradu nebo řeku.

V českých rybnících najdeme většinu známých ryb, od kapra po štiku. Pokud si jdeme „sednout“, je naší cílovou rybou nejčastěji kapr, amur, štika, lín nebo sumec. Můj lovec ovšem preferuje vláčení, kterým lze ulovit candáta, štiku, bolena či okouna. Vláčení je zapeklitá rybářská technika, při níž rybář zpravidla stojí a nahozenou nástrahu pomocí navijáku pomaličku a pomocí speciálních pohybů vláčí zpět ke břehu (slovy ženy amatérky).

Na přehradě je to podobné, zde je ovšem velice výhodné a snad i žádoucí mít k dispozici loď. Jelikož žena rozhodně není otrok, jenž by měl převeslovat 800 hektarů, musí se, jakožto nepostradatelný člen výpravy a rybářův vrchní asistent, naučit ovládat loď pomocí elektromotoru. Kdo by věřil, že to může být i zábava…

A konečně řeka! Voda plná překvapení, nečekaných nástrah, dechberoucích meandrů a divokých ryb. Tady je rybář rybářem naplno – musí zapojit mysl, použít všechny své tajné zbraně a na ryby vyzrát. Tady je žena už jen tichým pozorovatelem či nenáročným čtenářem. Největší ránou je pak odchod od vody bez úlovku. To lovcovo srdce pláče, sténá a vzduchem už se neozývá nic jiného než jméno nepolapené vodní krasavice.

Jelikož se žena (jen ve zcela výjimečných situacích, protože rybář si nejradši opatří vše sám) stává i podavačem, musí znát rybářovu krabičku snů a přání – jeho výbavu. Ta se neobejde bez věcí, jako jsou nástrahy, olůvka, jigové hlavičky, peán, kleště, háčky, splávek, „policajt“, metr… A samozřejmě nesmí chybět prut a naviják.

Rybářský lístek – mít, či nemít?

Pokud se po určité době žena osvědčí jako psychická podpora, nosička a podavačka věcí, svačinářka a diář, přijde zajímavá nabídka: „Nechceš si pořídit rybářský lístek?“ Je to závažná věc, která se musí řádně promyslet.

Rybář bere rybu jako trofej nebo jako večeři. Anebo oboje. Já však vidím v oku ryby napíchnuté na háček odlesk zoufalství, v pohybu ocasní ploutve marný boj… Přesto mi to nedá a nad pořízením povolenky alespoň uvažuju. Cesta k jejímu získání není jednoduchá – musela bych složit zkoušky, pořídit si rybářský lístek a povolenku (a to jsem ani netušila, že lístek a povolenka není to samé…). A k tomu ještě brigády a snad i pořízení rybářského náčiní…

Perlu, která jako by se změnila v kulku a roztříštila mé dosavadní uvažování nad kariérou rybářky na tisíc kusů, se dozvídám na závěr. „Však ty bys nechytala, ale já bych mohl chytat na čtyři pruty.“ A tak by se ze mě kromě psychické podpory, nosičky a podavačky věcí, svačinářky a diáře stal navíc zprostředkovatel dvojnásobné (nebo v podstatě čtyřnásobné) šance na úlovek.

Jak přežít noc na rybách

Noc u vody je mnohem delší, chladnější a náročnější než běžné noci strávené v teple domova, proto je nutné se na ni pečlivě připravit. Vybrat ideální den pro noc na rybách je nelehký úkol – musíme sledovat nejen předpověď počasí, ale i tlak nebo fázi měsíce. Pokud se nám podaří ten správný den najít, začíná příprava.

Nachystat vybavení pro lov je čistě rybářovým úkolem, na mně je pouze sbalit základní výbavu ve formě stanu, spacáku, termosky plné horkého čaje a tašky s dobrotami. Nesmím zapomenout ani na svůj „batůžek záchrany“, který obsahuje teplé ponožky, péřovou bundu, čepici, rukavice, šálu, poutavé čtení, balzám na rty, hřeben, antibakteriální gel, dávku trpělivosti, pevné zdraví a spoustu papírových kapesníčků.

Když je vše přichystáno a Felicie narvaná k prasknutí vším, co budeme v noci N potřebovat, vyrážíme k vodě. Společně postavíme stan, ale pak už se rybář nedočkavě vrhá ke svým milovaným prutům a návnadám a já zůstávám odkázaná pouze na rybářskou židličku, časopisy a tašku s dobrotami. Pro rybáře nastává čas urputného snažení se o co nejlepší úlovek, pro mě čas, během nějž se v mých rukou střídá časopis, mobil a sladkosti.

Rozepře mezi mnou a rybářem přichází s tmou. Pro něj ideální čas k lovu ryb, které přes den raději odpočívají, pro mě zhasnutá lampička a konec čtení. Přichází nuda – a s nudou přichází chuť na něco dobrého. Když konečně přemluvím rybáře, abychom šli spát, nastává pro mě, jakožto nositelku čoček, problém. Člověku se nechce sahat do oka rukama bůhví od čeho… a tak používám antibakteriální gel, jenže ten – světe, div se – v oku docela pálí…

Po hledání místa bez kamenů a kořenů, zachumlání se do spacáku a ponoření ledové hlavy do XXL čepice se má víčka konečně rozhodla spolupracovat. Spím. To ovšem netrvá dlouho, jelikož přichází záběr, na nějž rybář tolik čekal! Nedočkavě vyskakuje ze stanu. a i když má na nohou jen ponožky, začíná bojovat jako správný rytíř.

Ryba se vzpírá, co to jde, pleskání ocasu o ledovou hladinu nelze přeslechnout. Ale má ji! Tato kapitální ryba nesmí na nástěnce úspěchů chybět! Takže já, zabalená do dětského spacáku, do nějž sotva nasoukám nohy, s víčky uzamčenými nánosem ospalků, pátrám zdřevěnělýma nohama po navlhlých pohorkách a pomalu a nejistě se potácím ze stanu, abych pomocí fotoaparátu zvěčnila rybářovu novou lásku.

Snad bych na tu šupinatou krasavici měla žárlit, avšak hned po pořízení světového snímku raději uléhám zpět do oroseného stanu. Poté, co dá rybář svému úlovku pusu na rozloučenou a pustí ho zpět do chladné vody, se už vzduchem neozývá nic jiného než zvuky lovení nenasytných obyvatel vody, plácání netopýřích křídel a drkotání mých nevyčištěných zubů.