Když jsem jako malý kluk pokukoval v rybářském obchodě po velkých vláčecích nástrahách, můj táta vždy říkával, že na to se určitě nic chytit nedá a že před tím musejí ryby v hrůze prchat.
text: Petr Mikoláš
Nechtělo se mi tomu věřit, vždyť proč by se to jinak vyrábělo? Ale táta měl za to, že když si takové nástrahy nějaký blázen koupí, tak jen proto, aby je utrhnul za prvním kořenem.
Před pár lety za mnou do Švédska přijeli na lov štik moji dva známí s přítelkyní, přestože jsem se je snažil přesvědčit, že vhodnějším obdobím pro lov těchto dravců ve Švédsku je jaro. Nic platné. Vždyť v našich podmínkách je k lovu štik ideálním časem podzim a „ve Švédsku přece chytne metrovou štiku každý, ty tam skáčou na prut na požádání,“ jak zní obecné přesvědčení…
Měli v tom zkrátka jasno, a tak zvítězily zavedené názory většiny českých rybářů, tedy těch, kteří nikdy nevystrčili nos za hranice. A podle toho to také dopadlo. Za týden chytání neviděli ani šupinu a domů se jelo s prázdnou. A ti, kdo v těch místech ryby lovili, byli za lháře. Divné? Vůbec ne, podobně nevalně dopadne víc výprav – jen se svým neúspěchem moc nechlubí.
S některými předsudky se těžko bojuje. O pár let později jsem to zkusil jinak a pozval na výpravu za švédskými štikami svého syna Adama a tátu Zdeňka. Ubytování jsem měl zajištěné, stejně jako zapůjčení dvou lodí s motory.
Jako termín jsem zvolil první květnový týden, ale švédský kamarád Johan mi týden před odjezdem telefonicky sdělil, že podle jeho názoru je to ještě brzký termín. Na vině bylo příliš chladné počasí. Zaváhal jsem, zda ještě dva tři týdny nepočkat, ale popravdě už se nedalo nic dělat – každý má své povinnosti a termín již nešlo změnit.
I přes ne zrovna nadějné vyhlídky jsem věřil v úspěch výpravy. Možná nechytíme štik tolik, ale pro Adama a tátu, kteří švédská jezera navštíví poprvé, jich bude určitě dost, aby měli pěkný zážitek. Cesta proběhla v klidu, jen slučování lodních společností mě trochu vykolejilo. Nikde ale není všechno dokonalé.
První životní štika
Na místo jsme dorazili v domluveném čase, a protože jsme se po cestě cítili celkem fit, vyrazili jsme na dvě hodinky na jedno menší jezero. Doufal jsem, že moje těžce nabyté zkušenosti budou zúročeny a neshoříme jako papír. To bych asi hodně těžko „rozdýchával“. Na první hod jsem sice neuspěl, ale holky zubaté nás rozhodně nezklamaly… Ale to trochu předbíhám.
Vyfasovali jsme benzín a klíč od lodě a vyrazili na osvědčená místa. První půl hodinu jsme byli bez záběru, což mě trochu rozhodilo – že by bylo opravdu ještě brzy? Vzápětí však Adam zajásal a s výkřikem: „Je tam!“ zasekl první štiku. A nebyla to jen jeho první švédská štika, ale první štika v životě! Metr ukázal krásných 80 centimetrů! Upřímně neznám nikoho, jehož první štika by měřila 80 cm…
Nálada se rázem zlepšila a my střídavě zdolali ještě asi šest štik mezi 60 a 75 centimetry. Při pomalé cestě domů jsme za sebou vláčeli wobbler a Adam ulovil ještě jednu pořádnou štiku – tentokrát o délce 90 cm! Při pohledu na upřímnou radost obou ze mě spadlo veškeré napětí a pocit zodpovědnosti za úspěch naší výpravy. Po prvních dvou hodinách jsem byl v klidu.
Naše úspěchy potěšily i Johana, který se obával, že si nezachytáme, snad ještě víc než já. Kdybychom neuspěli, bral by si to příliš osobně, vždyť ta jezera považuje za svoje! Měl však pravdu v tom, že na ideální jarní chytání na mělčinách mezi listy leknínů bylo ještě brzy. Důvod byl prostý: listy leknínů totiž ještě nebyly na hladině. Štiky už ale byly vytřené.
Jak mě přešlo ranní vstávání
Zasloužený spánek po cestě a prvním rybolovu udělal tečku za všemi obavami i za prvním dnem naší výpravy. Druhého dne jsme vyrazili na větší jezero Glan, ale nijak jsme nepospíchali – domluvili jsme se až na desátou.
Dobře totiž vím, že štiky v květnu berou dobře po poledni, až se zvedne vítr. Ten je pro přívlač ideální, protože pomáhá lámat sluneční paprsky a dravci potom zaútočí s větší pravděpodobností, protože léčku neprohlédnou.
Mnohokrát jsem o tom četl a moje zkušenosti to jen potvrzují. Vstávání ve tři ráno a neplodnou snahu v brzkých ranních hodinách už mám naštěstí dávno za sebou. Před deseti lety jsem projezdil na lodičce (tenkrát jsem navíc ještě vesloval) celé jezero a v devět jsem bez ulovené šupiny vyčerpaný padl do spacáku. V jednu hodinu po poledni toho samého dne jsem chytil svoji první metrovku. Toho dne mě vstávání ve tři ráno nadobro přešlo.
Na jezero Glan jsem koupil rodinnou týdenní povolenku na benzinové pumpě a šli jsme do toho. Nejvíce jsme používali osvědčený 20centimetrový wobbler ve zbarvení tiger, který je podle Johana absolutní top nástraha.
Většinou se jeho volba ukáže jako nejlepší, ale na podzim jsem mu už několikrát vytřel zrak s obyčejnými velkými kopyty modrobílé barvy, které jsem tahal v hloubkách. Někdy se daří i na podzim, ale jaro je jaro…
Jezero Glan nás nezklamalo a bylo opravdu krásné sledovat nadšení Adama a táty při zdolávání krásných a velkých štik. Při výkřicích jako: „Ony tu opravdu jsou!“ nebo „To není možné, že na něco tak velkého skáčou!“ jsem se jen usmíval a vzpomínal na návštěvy v rybářském obchodě v dětství. Švédské štiky to zkrátka vidí jinak a nebojí se žádné nástrahy, která je byť jen o trochu menší než ony. Možná je to dáno jejich množstvím a vzájemnou konkurencí.
Tanec v lodi
Toho dne si Adam přidal na konto další štiku o délce 93 cm a mně se povedla „metrovka“ (101 cm). Zdolávání proběhlo poněkud dramaticky, neboť při jejím vylovování kleštěmi se mi zatočila tak nešikovně, že přeřízla vlasec nad lankem a i s wobblerem žuchla zpět do jezera.
To jsem si ovšem nenechal líbit a v momentě, kdy byla po náhlém uvolnění ještě v šoku, jsem se naklonil z lodi a oběma rukama ji chytl a přehodil do lodě. Následoval pochopitelně tanec a vzduchem létalo všechno, co nebylo pevně připoutáno. Ale nakonec se mi štiku podařilo zpacifikovat a vysmátý táta konstatoval, že přece nám nebude krást wobblery!
Celá akce se podařila Adamovi natočit, takže na tuto příhodu máme pěknou vzpomínku. Nedávno jsem za toto video sklidil na sociální síti potlesk i kritiku. Myslím ale, že spousta kritiků takovou rybu v rukách nikdy nedržela a mnozí ji ani neviděli. Na vylovovacích kleštích nic špatného není, většinou jsou mnohem šetrnější než vleklé vymotávání dravce z podběráku, protože se do síťky zamotávají trojháčky.
Podběrák už požívám jen při lovu okounů a lososovitých ryb. Jistě bych ho použil i u candáta, ovšem s těmi Švédové na Glanu nehospodařili dobře. Téměř je vychytali. Snad k návratu jejich prý kdysi hojné populace pomohou nápravná opatření v podobě hájených zón a dalších omezení. Úlovky štik nicméně beru při vylovování raději rukou za hlavou – i metrová štika se tak dá vylovit. U ryby o délce 130 cm bych si tím už ale tak jistý nebyl…
V dalších dnech jsme prochytali mělčiny menšího jezera s plovoucími jerky. V těchto dnech jsme si užili do sytosti úžasných záběrů těsně pod hladinou, které jsme mohli v mělké a čisté vodě krásně sledovat. Štičí útok je zkrátka podívaná, která neomrzí. Plánovali jsme nějakou menší štiku vzít k večeři, ale protože jsme měli na bytě porouchanou troubu, nakonec dostaly svobodu úplně všechny.
Škoda jen, že polští rybáři, kteří si Glan také oblíbili a jezdí tam s cestovní kanceláří, nahlíží na metodu chyť a pusť jinak. My za necelé čtyři dny rybolovu chytili asi šedesát štik a nerozumím tomu, co může někdo s tolika rybami dělat. Štěstí je, že Seveřané štiky prakticky nekonzumují a snad proto Skandinávie zůstane i nadále nám rybářům zemí zaslíbenou.
Poslední den si Adam nadělil ještě pomyslnou třešničku na dortu, když ulovil štiku o délce 96 cm. A táta se jako správný otužilec, do jejichž klubu patří, vykoupal ve stále chladném jezeru. S výpravou jsme byli spokojení a mnohdy i nadšení. A já? Já jsem rád, že už mi konečně táta věří, že se dá lovit i na velké nástrahy…
Diskuze k článku (0)