Tuhle žlutou štiku jsem chytil 28. září 2022 na Nechranické přehradě. Původně jsem chtěl jet z Prahy na Nechranice až odpoledne, ale vzbudil jsem se ve čtyři hodiny a nemohl usnout. Proto jsem nakonec vyrážel z Prahy už okolo páté ráno.
text: František Povolný
Na přehradu jsem dojel ještě za tmy a sestoupal dolů k vodě, ještě s čelovkou na hlavě. Jel jsem ten den sám. Rád chytám sám a největší ryby jsem chytil právě tehdy, když jsem byl sám. Všude je klid, nikdo ryby neruší a člověk se nejlépe soustředí na lov.
Jel jsem cíleně chytat candáty na přívlač, místo jsem měl předem vytipované, protože jsme na něm mívali v minulosti s kamarády úspěchy. Chytal jsem ze břehu. Vláčecí výbavu jsem měl vyladěnou a připravenou na candáta – prut 15–56 g, pletenou šňůru 0,12 mm, návazec fluorokarbon 0,40 mm. Nástrahu jsem zvolil gumu, vroubkované kopyto o velikosti 14,5 cm, spolu s jigovou hlavičkou lehce přesahuje předpisových 15 cm.
Ten den bylo zvláštní počasí. Pamatuji si, že po cestě z Prahy bylo ještě za tmy zamračeno a místy drobně mrholilo. Navázal jsem si prut a těsně před rozbřeskem začal chytat, ještě v polotmě. Jsem z přívlače zvyklý na stovky a tisíce náhozů bez záběru. Dnes ale bylo vše jinak. Třetí nához a cítil jsem razantní kopanec.
Lehce jsem zasekl a vytáhl candáta 55 cm. Zabrat okolo 6.45 hod. Všechny ryby pouštím, takže se candát poroučel zpět do vody. Při pouštění jsem ovšem na strmém břehu uklouzl a zahučel do vody jednou nohou až po kotník. Navíc jsem se trochu vyválel v blátě.
Napadlo mě, že budu muset brzo skončit, ale že to nevadí, protože mám ten den splněno. Jenže mi to prostě nedalo. Cítil jsem, že když chytím rybu na třetí nához, děje se dne něco mimořádného. Ve snu by mě ale nenapadlo, co se bude dál dít.
Štika zabrala asi minutu po sedmé hodině. Rozednívalo se, trhaly se mraky a byl krásný rudý rozbřesk. Vím to přesně, protože jsem to natočil a poslal kamarádovi přes mobil. Štika zabrala maximálně na sedmý nához dne, okolo tří metrů od břehu. Tahal jsem nástrahu klasicky na propad a na hraně už jsem jí jen pomalu přitahoval, abych neuvázl.
Záběr nebyl zpočátku nijak razantní, prut jen prostě mohutně ztěžkl, ale to jen na dvě vteřiny. Následně ryba zamířila do hloubky, naviják jen kvílel a šnůra se rychle odvíjela. Pro jistotu jsem naviják ještě trochu povolil, ale zase ne moc, abych udržel dostatečný pevný tah. Od první chvíle mi bylo jasné, že to asi nebude candát. Velké „céčko“ je spíše menší bojovník.
Zpočátku jsem tipoval sumce. Teprve po dlouhých, nekonečných minutách, kdy jsem se s rybou přetahoval o každý metr šňůry, se ryba konečně zastavila a objevila na hladině. Říkal jsem si, že když mi to urve, aspoň ji uvidím. Náhle jsem spatřil typické barevné ploutve a hned mi bylo jasné, že mám na prutu obří štiku!
Zatajil se mi dech a hned jsem si uvědomil, že mám fluorokarbon pouze 0,40 mm, takže jsem měl velké štěstí, že jsem o ni nepřišel. Dalším limitem byla na tak obrovskou štiku nedostatečně silná šňůra.
Při zdolávání jsem zvyklý mluvit na sebe i na rybu. Uklidňuju tím sám sebe a mám pocit, že uklidňuju i tu rybu. Pamatuji si, že jsem neustále říkal: „Neuspěchej to, neuspěchej to, máš slabé vybavení.“ A na štiku: „Neboj, štiko, neboj se, já tě zase pustím.“ Asi dvakrát se mi podařilo přitáhnout štiku blíž ke břehu a dvakrát zajela zpět do hloubky.
Když jsem viděl to tělo obrovské jako kláda, bylo mi naprosto jasné, že možná už nikdy tak velkou štiku na prutu mít nebudu. Na takovou „zubatou“ čekají rybáři celý život a najednou jsem o ni nechtěl přijít. Po dvaceti minutách jsem ji konečně přitáhl ke břehu. Další problém byl podběrák, protože jsem šel jen na „lehčí“ candátovou přívlač s malým podběrákem.
Zoufale jsem se rozhlížel okolo, ale nikde nebyl nikdo, kdo by mi s podebíráním pomohl. Na druhou stranu jsem si říkal, že síly jsou vyrovnané a jsem tu jen já a tahle ryba. Miluju ten pocit být s velkou rybou sám.
Věděl jsem, že nastal kritický okamžik. Štika se na chvíli uklidnila a očividně toho už měla taky dost. Nevím, kdo z nás dvou byl vyčerpanější. O tom, jak ji vyndám na břeh, jsem nakonec vlastně ani moc nepřemýšlel. Prostě jsem vlezl jen tak bez broďáků opatrně do vody, přitáhl štiku podběrákem trochu ke břehu a nesnažil se ji nijak podebrat – to bylo stejně vyloučeno.
Pak jsem si řekl – teď nebo nikdy. Všechno jsem pustil a štiku nabral do náruče a vyrval ji z jejího domova. Rychle jsem se vyškrábal nahoru na vysoký břeh. Srdce mi tlouklo a nemohl jsem skoro popadnout dech.
Byl jsem zpocený, mokrý, špinavý, obalený štičím slizem a současně dojatý z životní ryby a plný adrenalinu. Štiku jsem samozřejmě chtěl pustit, takže jsem moc neplýtval časem s focením. Natočil jsem si jen tři krátká videa a samozřejmě video s metrem, abych předešel zbytečným diskuzím od kamarádů.
Když jsem měl tu žlutou tlustou krásku na břehu, pochopil jsem, že kdo měl někdy takovou štiku na břehu, nemusí už nikdy o velikosti štik moc diskutovat. Zejména když drží v ruce živou štiku. Myslím, že jakékoliv předpažení nehrozí, člověk je rád, že štiku vůbec unese. Neustále mu totiž klouže v náruči kvůli slizu. Rozhodně měla přes 15 kilogramů.
Měřila 122,5 cm. V batohu jsem měl sice váhu, ale netušil jsem, jak bych ji zvážil bez vybavení. a přitom ji nijak neublížil. Raději jsem zvolil rychlé puštění na svobodu. Mohla být na břehu tak tři minuty. Nemám nejlepší fotky, na žádném snímku vlastně nemám rybu celou, ale mám tři emotivní videa a ta mi zůstanou. A i kdyby nezůstala, ten zážitek nezapomenu nikdy, i kdybych zapomněl na všechny ryby světa.
Štiku jsem odnesl opět v náručí do vody a ona bez jakýchkoliv problémů zaplula zpět do hlubin. Až teprve pak mi začalo docházet, co se právě stalo. Seděl jsem na břehu, nikde nikdo, jako by se nic nestalo. Na Nechranice jsme jezdili s kamarády na candáty a já si nikdy neuvědomil, že jsou tam i legendární štiky přes 120 cm. A já dnes jednu z těch legend chytil.
V tu chvíli začalo hustě pršet a následně pršelo víc než hodinu. Nechal jsem na sebe ještě chvilku padat kapky, potom jsem se zvedl ze země a dobelhal se do auta. Ještě další dva dny jsem pořádně nespal.
Nádherná. Moc gratuluji 👍 opravdu překrásná zlatá rybka 🥰 přeju hodně štěstí
Já mám letos z Berounky štiku jen 83cm velkou na větší twister, ale pocity, které popisuješ jsou úplně přesný. I malý podběrák a slabší vercajk sedí. Doma to museli dva dny poslouchat furt dokola :c)) Takže ti moc gratuluju, užívej si tu vzpomínku.
Veliká paráda! Gratulace k životní rybě, moc vám to přeju. Ty největší ryby vždy chodí, když je člověk na rybách sám…
A proč ji obalil v té trávě a hlíně