Rybářovo září: Výpravy za štikami

Pomalu je ve vzduchu cítit nástup podzimu, alespoň na mě tak vždycky září působilo a cítím to dodnes. V tomhle období se nejraději věnuji výpravám za štikami.

text: Josef Jehlička

Štiky projevují v předtuše nastupujícího chladného období se snižujícím se přísunem potravy mnohem větší aktivitu, než tomu bylo v letních měsících. Šanci máme za slunečných dnů, ale i pokud se trochu zatáhne, nějaká ta přeprška by nás neměla odradit. Září a začátek října jsou na lov štik ty nejlepší měsíce.

Zájem o potravu se u dravců s nástupem podzimu zvyšuje a není omezen jen na hodinku nebo dvě. Je pravda, že ryby mívají určité „pauzy“ i přes den a jsou někdy zcela apatické, ale prostě to chce pořádnou dávku trpělivosti, určitě se dočkáme.

Osobně dávám přednost přívlači, ale i rybáři, kteří se vypraví k vodě s nástražnímu rybkami v řízkovnici a s „kačenou“ na důkladném prutu, slaví v tomhle období mnohdy úspěch. V září a říjnu ještě dravci často loví v bezprostřední blízkosti břehu, protože se právě tady soustřeďují drobné rybky.

Chce to tedy postupovat co nejopatrněji a na slibné místo se klidně vrátit i několikrát denně. Pokud za nástrahou vyjede ještě nedorostlé štíhle, neznamená to, že je čas, kdy berou i velké ryby, ovšem určitý příslib lze v záběrech menších dravců najít.

Co se týče aktivity nedorostlých kudliček, pokud vidíme takovou štičku vyrazit za nástrahou, raději se přesuňme na jiné lovné místo. Jen velmi vzácně se v nejbližším úseku řeky nebo přehrady dočkáme v té době současně i záběru většího dravce. Velká štika si totiž své loviště žárlivě střeží a rozhodně nenechá v blízkosti několika desítek metrů lovit druhou, výrazně menší.

Vždyť u štik není vzácný ani kanibalizmus, dravec dokáže zaútočit na téměř stejně velkou štiku a v žaludku velkých predátorů se občas najdou zástupci stejného druhu, kteří dosahují až 60 % délky útočícího dravce. Malá štika by svůj útok na nástrahu s velkou pravděpodobností po několika náhozech zase opakovala, takže ji raději nechme na pokoji a ona snad časem zdárně vyroste.

Potom bude hodnotným soupeřem, nelovme záměrně malé štiky „pro zábavu“, vždyť setkání s nástrahou opatřenou ostrými háčky nemusí každá zdárně přežít.

Kde budeme štiky hledat?

Najít stanoviště štiky často není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Větší štika totiž spotřebuje samozřejmě i větší množství potravy a proto jí většinou nestačí to, co najde v bezprostřední blízkosti svého stanoviště. Tam mnohdy jen odpočívá a případně tráví, aby se za kořistí vydala někam dál.

Stanoviště štiky se poměrně dobře dá odhadnout na řece, kde dravci vyhledávají blízkost překážek, které slouží za úkryt nejen štice, ale často se zde zdržují i drobné rybky – tedy vítaná kořist. Při procházce kolem vody člověk může vybírat ta místa, která mu připadají lákavá a zkoušet na nich své štěstí.

Občas se ale vyplatí nahodit i tam, kde to moc nadějně nevypadá. Tahle místa totiž mají výhodu v tom, že je ostatní rybáři zpravidla přehlížejí, proto tady má dravec poměrně velkou šanci žít a lovit v relativním klidu. Šanci na úlovek podobně skýtají místa, kde je chytání obtížné a hrozí tu riziko utržení nástrahy; hlavně kvůli vázkám nebo převislým stromům. Zajímavé jsou i pasáže na rozhraní proudu a tišiny, velké hlubší vracáky a výrazné zlomy profilu dna. U přítoků najdeme nějakou tu štiku téměř s jistotou.

Na stojatých vodách se štika mnohdy hledá mnohem nesnadněji, především tam, kde nejsou kolem břehu mola nebo zakotvené loďky, v jejichž blízkosti (nebo i přímo pod nimi) se štiky s oblibou zdržují. Na stojatých vodách se zdržují u břehu někdy po celý den, jindy jen v době, kdy se díky slunečnímu svitu mělká voda víc prohřeje a rybky tam vyjíždějí za potravou.

Je dobré znát profil dna, ve výhodě jsou místní nebo ti, kdo mají možnost prohlédnout si profil dna z loďky pomocí echolotu. Ale můžeme si udělat dobrou představu i ze břehu, pokud použijeme nahazovací sonar, který se díky moderní technologii dá propojit bezdrátově k chytrému telefonu. Získáme tak ucelenou představu o hloubce, případných překážkách a možných rybích úkrytech, jako bonus i o teplotě vody a jejím proudění. Vývoj jde prostě dopředu mílovými kroky, o takových vymoženostech se rybářům před několika desítkami let ani nesnilo.

Všeobecně platí, že pokud známe místa, kde se v nedávné minulosti ulovily pěkné štiky, tam se určitě zase nějaká „zubatá“ rozhodně brzo nastěhuje po chycení té původní. Dravec prostě takové místo hledá a jakmile se uvolní, přesune se sem nejčastěji některá z dravějších štik ve vzdálenějším okolí, které bude nové teritorium lépe vyhovovat.

Jedná se hlavně o hluboké tůně a vývařiště pod jezy, případně o místo v poklidném nadjezí s padlým stromem nebo na přehradách a jezerech v blízkosti ostrůvků či rákosové pásy. I když občas se podaří ulovit štiku i na otevřené vodě a daleko od veškerých úkrytů, s velkou pravděpodobností se ale v takovém případě jedná o rybu, které se do těch míst dostala při pronásledování kořisti.

Probudit instinkt dravce

Štika je predátor, kterého můžeme občas vyprovokovat k útoku na nástrahu i v době, kdy neloví. Samozřejmě se to nepodaří pokaždé a nemusíme se kvůli tomu považovat za nešikovné rybáře. Mnohokrát se mi stalo, že jsem o štice dobře věděl, a dokonce mohl s polarizačními brýlemi sledovat její siluetu, rýsující se za padlým stromem, v rákosí nebo pod příkrovem leknínů, přesto jsem ji ale k záběru zlákat nedokázal.

Ovšem za pokus nic nedáme, rybář zkrátka tomuhle vábení neodolá. Dodržujeme vždy maximální opatrnost, raději odstoupíme nebo vycouváme stranou ze zorného pole ryby a vybíráme s rozvahou optimální nástrahu.

Podle situace vybereme vhodnou nástrahu tak, abychom ji mohli rybě co nejpřirozenějším způsobem nabídnout. To ale rozhodně neznamená, hodit ji štice přímo na hlavu – lepší je vést ji opatrně na hranici dosahu dravce. Většinou máme největší naději na úspěch při prvních hodech, nejeví-li štika zájem, raději chvilku počkáme a mnohdy se vyplatí zkusit jinou nástrahu.

Nahazujeme-li na štiku, o které víme a viděli jsme ji, je třeba se uklidnit a hlavně se nenechat strhnout k ukvapenému předčasnému záseku. Je těžké odolat a nepropadnout nutkání podmíněného reflexu, když zahlédneme pohyb rybího těla nebo pokud se bíle zableskne otevřená rybí tlama, čekejme ale opravdu až na kontakt, který ucítíme v ruce.

Tyhle situace bude určitě lépe zvládat rybář, který má zkušenosti s lovem na povrchové nástrahy. Při tomto způsobu lovu lze také většinou možné rybu sledovat zrakem už ve fázi pronásledování nástrahy nebo bezprostředně při útoku. Pokud se po několika pokusech ryba otočí a zmizí, není nic ztraceno a můžeme to zkusit jindy, když už o štice víme. Může se ale také stát, že nám ta samá ryba zabere o pěkný kus dál.

Štika doma lovit nechtěla

Vzpomínám na velkou štiku, která měla na hřbetě výraznou světlou skvrnu a kterou jsem mnohokrát zkoušel vyprovokovat. Vždy zcela bez úspěchu. A to jsem jí vodil na dohled i v bezprostřední blízkosti ty nejlepší kousky ze své krabičky – wobblery, rotačky, plandavky, jigy i další rybářskou bižuterii.

Kdepak, párkrát projevila znechucení tím, že se pomalu zanořila do větší hloubky, některé nástrahy doslova ignorovala, i když jí divže nebrnkaly o tlamu. Už jsem si zvykl, že se u ní vždycky zastavím, většinou byla alespoň silueta torpédovitého těla ne jejím stálém stanovišti patrná. Začal jsem jí dokonce podle té skvrny říkat Mapa, ale k záběru se přes mou veškerou snahu neměla.

Jak mi jednou zatrnulo, když jsem došel k velkému pařezu, pod jehož zčernalými kořeny se zdržovala, a uviděl tam siluetu sedícího rybáře. Na hladině se vyzývavě pohupovaly barevné splávky velikosti mužské pěsti a já už „svou“ oblíbenou rybu v duchu viděl hltat nastraženého hrouzka nebo karáska. Šel jsem tedy dál, a tak nějak v zamyšlení napůl automaticky jsem prohazoval místa kolem břehu i ve směru ke středu řeky, když mě ze zadumání probrala rána do prutu!

To byl záběr, který mi málem vyrazil prut z ruky. Podvědomě jsem přisekl a vodil rybu. Zpočátku jsem si podle poměrně malého odporu myslel, že to je nějaká zbrklá „kudla“, která na plandavku divoce zaútočila, ale na pořádný souboj moc sil nemá. Jenže když jsem rybu pozvolna přitáhl blíž, ukázalo se velké štičí tělo – a na hřbetě světlá skvrna! Tuhle rybu jsem si nemohl splést. Kde se ale vzala tak daleko od svého stabilního stanoviště?

Několikrát se mi ji podařilo přivést téměř na dosah podběráku, u břehu ale vždycky posbírala síly a zase odjela i přes přitaženou brzdu. A nakonec přišlo to, co všichni lovci štik dobře znají – vyskočila ve spršce vodních kapek nad vodu, zatřepala hlavou a uvolněná plandavka mi jen zasvištěla kolem ucha.

Takže ona nejspíš pod tím pařezem jen bydlela a za potravou se vydávala poměrně daleko po proudu, možná i proti němu. Je pravda, že v tomto úseku jsem neměl ani záběr malé štiky, tudíž si své loviště zřejmě dobře střežila. Podotýkám, že to nebyl žádný krokodýl, ale mezi sedmdesáti až osmdesáti centimetry mít mohla, a to je na běžnou svazovou řeku opravdu pěkná ryba.

Od té doby jsem se s ní ale už nesetkal a i místo pod pařezem bylo od té doby opuštěné. Kdoví, kam se vytratila. Nebo že by ten chlapík s rybičkami měl větší štěstí než já? Namlouval jsem si, že to se určitě nestalo, že se spíš přestěhovala jinam. A další rok potom najednou přijel bagr a pařez spolu s dalšími padlými a nachýlenými stromy vyrval, místo se změnilo a já už tam nakonec úplně přestal chodit.

Jakou nástrahu mají štiky v oblibě?

Vezmu to s pohledem do relativně nedávné historie. Naši dědové a tátové chytali štiky nejčastěji na živou rybku. Kdo vláčel, používal osvědčené plandavky a rotačky, nic jiného prakticky nebylo k dispozici. Z plandavek jsou dodnes pro lov štik používány především klasické ledvinky a „heintzky“, napodobující tvar rybky.

Třpytky s výřezy a výstupky, označované jako „zvukové“ jsem mnohokrát vyzkoušel, ale osobně k nim nemám nijak vřelý vztah. Moc jsem toho na ně totiž nenachytal. Co se týče rotačních třpytek, s těmi jsem vždy chytal moc rád, ale měly často tendenci kroutit vlasec, někdy i ty opravdu značkové. Jistě, karabinka s obratlíkem pomůže, ale i tak je občas potřeba vlasec vyrovnat spuštěním po proudu bez zatížení nebo protažením na mokré louce. Jinak se totiž špatně skládá do navijáku a hody jsou následně kratší a méně přesné.

Umělohmotné rybky a dřevěné nástrahy moc velkou oblibu mezi rybáři nezískaly, přelom znamenaly až dovážené výrobky. Když se objevily bachraté wobblery typu BigS od firmy Shakespeare (jejíž výrobky tu a tam přišly na pulty a pod pulty rybářských prodejen i za minulého režimu), stala se z nich obrovská senzace a několik sezon byly tyhle nástrahy nedostižné. Braly je s důvěrou hlavně štiky a rybář se mnohdy dočkal záběru i na místech, kde s „železem“ prošlo před ním několik kolegů bez kontaktu s rybou.

Potom se objevily v rybářských prodejnách i wobblery legendární finské firmy Rapala, což byl neskutečný krok vpřed. Sortiment sice nebyl široký, ale těch pár kousků, které se na rybáře dostaly (tuším, že tři, víc jich jeden nedostal), znamenalo velkou šanci na ošálení zkušené velké ryby.

Každý toužil po plovoucích modelech z jednoduchého důvodu – pokud by došlo k utržení nástrahy, byla tu i velká šance, že se háčky uvolní a wobbler vyplave, takže ho bude šance zachránit pro další chytání. Ovšem právě potápivé wobblery byly něčím, co ryby zatím u nás prakticky neznaly a přinášely skutečně neuvěřitelné úspěchy.

Zastavení u wobblerů

Tahle nástraha je pro mě jedna z nejoblíbenějších, ačkoli někde už je dravci znají lépe než rybáři a potom je spolehlivě ignorují. Ale jinde jsou pořád jednička, je s nimi zkrátka moc příjemné chytání. U wobbleru člověk většinou perfektně cítí chod nástrahy a každý kontakt. Z wobblerů na štiky je pro mě jedním z nejlepších vzorů provokativně zbarvený Red Head, který dokáže často vydráždit k útoku i jinak apatického predátora.

Mám rád i wobblery, které se podobají co nejvíc malé štice tvarem těla i zbarvením, to je další vzor, kterému věřím, když už nevím, co nabídnout. A vedení u hladiny, to je úplně maximální adrenalinový zážitek, kterému může konkurovat snad jen chytání s poppery a dalšími hladinovými dráždidly. Ale ani wobblery s chodem ve střední části vodního sloupce nebo u dna nelze podceňovat. Nabídka čehokoli nezvyklého a neokoukaného je na štiku mnohdy tím správným řešením.

Měkké nástrahy mají budoucnost

Určitě je třeba se zmínit i o nástrahách z měkčeného plastu, což byly jako první jigy a twistery, se kterými lze zabodovat často i dnes. Ale s nástupem shadů, riperů a kopyt se nabídka těchto umělých nástrah ještě značně rozšířila a na štiky fungují skvěle. Nebojme se opravdu velkých nástrah. Štika není žádný troškař a pokud větší nástrahou eliminujeme záběry malých štíhlat, bude to jedině dobře.

Gumové nástrahy mají zajímavý chod, ale potřebují ještě víc „oživovat“ při vedení, aby byly skutečně lákavé. Jinak se ten kus gumy jen tak plácá a kroutí. Zkrátka jen tak točit kličkou bez pohybu špičky a občasné pauzy, to není ono. Vyplatí se vyzkoušet chod každé nové nástrahy na dohled v mělké vodě a naučit se ji věrohodně vodit. Ovšem správné a co nejdráždivější vedení je samozřejmě důležité u všech typů nástrah, o tom nelze diskutovat.

Na opravdu velké a opatrné štiky je někdy jediným schůdným řešením použití mrtvé rybky na systémku (mluvím o vláčení), nástrahu je potom možné vést pomalu, i případný kontakt dravce nevyplaší a přidává se i výrazná pachová stopa.

Každopádně se přimlouvám za použití velkých nástražních rybek, čímž eliminujeme záběry podměrečných štíhlat a stejně tak bych chtěl orodovat za výhradní používání jednoháčků. Snížit riziko poškození ryby v případě utržení je důležité, navíc použití jednoháčku při razantním záseku (který je u velké štiky ovšem nezbytný) zaručuje spolehlivé proniknutí špičky do kostnaté rybí tlamy. U běžně používaných trojháčků při zdolávání může dojít i k výraznému poškození ryby dalšími volnými hroty.

Co protihroty a počet háčků?

Tohle je téma na dlouhé povídání, ovšem předem je mi jasné, že by k rozumnému konci a definitivnímu řešení asi nevedlo. Takže se rozhodně nechci vyjadřovat jednoznačně, předkládám jen svůj vlastní názor. Na některých revírech je to již řešeno zákazem používání víceháčků s protihroty nebo povolením lovu pouze na nástrahy opatřené jednoháčky, jinak to ale záleží především na nás.

Je jasné, že nástrahy konstruované pro trojháček se začnou po osazení jednoháčkem chovat jinak, tudíž musíme k háčku přidat malou zátěž. Nebo ještě lépe pořídit nástrahu, která byla již s jednoháčkem vyrobena. Je to trochu problém, ale vyloučíme tak především riziko poškození očí dravce, k čemuž při lovu s nástrahami opatřenými několika velkými trojháčky poměrně často dochází.

Pokud se chceme věnovat lovu způsobem chyť a pusť, je volba jednoháčků nebo trojháčků se zamáčknutými či upilovanými protihroty bezesporu vhodným řešením. Malá štika si rozhodně zaslouží opatrné a citlivé zacházení, aby se jednou mohla stát velkým, mazaným predátorem, který nám později bude důstojným soupeřem.