První muškařina

Když jsem jako malý kluk začínal s muškařinou, bylo mi 13 let. Pustil jsem se do neznáma – do takzvané královské disciplíny. Všichni ti staří pardálové, kteří muškaří celý svůj život, a kteří znají každý kámen v řece, moc dobře věděli, kolik práce mě čeká.

text: Jan Augustynek

Psal se rok 2012. V lednu jsem si koupil povolenku na pstruhové revíry, od svého známého dostal muškařský prut a nadšeně čekal na 16. duben. Mým hlavním společníkem při tomto dlouhém čekání byla kniha Ministerští pstruzi od Bohumíra Macháta. Čekání bylo dlouho, ale postupně se venku začalo oteplovat a ostré sluneční paprsky byly ke sněhu nekompromisní. Šestnáctý duben se nezadržitelně blížil.

Když jsem v ten jarní den vstupoval do ledové horské řeky s gumáky do půlky lýtek, protože do prsaček bych se vešel třikrát, nevěděl jsem o muškařině vůbec nic. Rozbalil jsem prut a na konec muškařské šňůry nějak ,,nasukoval“ dvacítku silon – vůbec jsem netušil, že na pstruhy se chodí s průměrem návazce i pod 0,14 mm – na konec silonu jsem navázal darovanou mušku a chystal se nahodit.

Pořádně jsem rozhýbal prut, švihl před sebe a ono to, světe div se, nikam nedoletělo. Znovu a znovu jsem zkoušel nahazovat a pomalu jsem tomu po dvou hodinách přicházel na kloub.

Bylo docela zajímavé, že jsem v době zahájení potkal jen jednoho muškaře. Na chvíli jsem znejistil, jestli v tomto úseku vůbec můžu chytat. Opatrně jsem se brodil divokou řekou, abych si nenabral do gumáků, a prohazoval každé slibné místo v řece.

Po hodině bez záběru jsem pečlivě zkontroloval koncovou sestavu a ono tam něco chybělo – celou tu dobu jsem mrskal vodu bez mušky! Musela se někde při mém cvičném nahazování uříznout o kameny. No, nevadí, bral jsem to jako dobrý trénink.

Rybařil jsem. A pozoroval

Navázal jsem další a švihal znovu a znovu. A postupně začínal chápat, proč se muškařině říká královská disciplína. Během čtyř hodin u vody se nade mnou slitoval pouze jeden, asi osm centimetrů velký potočák. Chvíli jsem váhal, jestli ta muška není náhodou větší než úlovek. Nevadí, do gumáků jsem nenabral, aspoň to jsem považoval za úspěch. Nasedl jsem na kolo a ujížděl domů celý odhodlaný na příští den rybolovu.

U vody jsem trávil maximální možný čas a každým náhozem, každou další utrhnutou muškou, každou další minutou chytání, každou další ztracenou rybou jsem se zdokonaloval a začínal chápat, jak to u řeky chodí. Viděl jsem lovit ledňáčky. Viděl jsem potápět se skorce. Viděl jsem čerstvě vykulené pstroužky. Viděl jsem potočáka k sedmdesáti centimetrům, jak odpočívá ve stínu.

Viděl jsem volavky, jak číhají na svůj úlovek. Viděl jsem táhnoucí pstruhy proti proudu, jak skáčou přes splavy. Viděl jsem líhnoucí se komáry, na kterých se krmila kvanta pstruhů. Viděl jsem toho spoustu.

Celý rok jsem trávil u řeky. Bylo až neskutečné, jak mě příroda, život kolem řeky a samotná muškařina dokázaly pohltit. Začínal jsem chytat i první pstruhy. Zjara to byli hlavně překrásní potočáci a se vzrůstající teplotou vody pak přibývaly úlovky pstruhů duhových a lipanů podhorních. Postupně jsem velikost lovených ryb zvyšoval, až jsem nachytal ryby opravdu krásné a v dnešní době si troufám říct i vzácné.

Osobáček na vlastní mušku

Čím víc ryb jsem chytal, tím víc jsem se začínal potýkat s jedním velkým problémem: neměl jsem na co chytat. Mušky koupené na jaře začaly docházet a já jednoduše neměl peníze na to, abych si kupoval mušky v rybářských obchodech.

Před jednou z mých dalších vycházek jsem se pokusil mušku navázat. Vzal jsem obyčejné kaprové háčky z tenkého drátku, tuším, že to byla velikost dvanáct, a zbavil je protihrotu. Zabavil jsem mamince pár nití na šití, ségra přišla o průhledný lak na nehty a pustil jsem se do toho. V podstatě jsem jen namotával nit na rybářský háček, aby to nějak vypadalo, a na konci zalakoval.

Ani jsem netušil, jak dokonalou nástrahu jsem stvořil. Druhý den jsem na ni nachytal přes dvacet pstruhů včetně dvou potočáků přes třicet centimetrů a mého tehdejšího ,,osobáčku“, pstruha potočního 38 cm. Po zbytek sezony jsem chytal už jen na svoje stále stejným stylem vázané mušky a nachytal na ně obrovské množství ryb, včetně překrásného lipana měřícího neskutečných 43 cm!

Celou sezonu jsem odchytal v těch gumácích do půlky lýtek a v podstatě tak chytám dodnes. Včetně těch vlastnoručně vázaných mušek podle původního vzoru z nití. Nikdy jsem si netroufl tvrdit, že jsem se naučil muškařit, protože to mohou říct pouze staří rybáři, kteří u řeky strávili celý život a znají v ní každý kámen. Ale jsem strašně rád, že jsem viděl divoké pstruhy potoční a hlavně ten překrásný život kolem řeky.