Lovec

Být lovcem, to není žádný med. Ono to vypadá jako poleženíčko v písku na mělčině s chomáčem řasy pod hlavou. Být lovcem, to jste vlastně pořád sám. Nikomu nevěříte. Každý bratránek či sestřenka se vám s chutí zahryznou do ploutve. Už prabába Zubatka obří ve třetihorách prý takhle žila.

text: Mirek Brát

Od té doby jsme se zmenšili. Taky nás ale přibylo. Pěknou neobsazenou větev pod vodou, abys teď pohledal. Já ji mám, co bych zapíral. Zavěsím se pod ni a čekám. Čekám a čekám. Hách! Je to k uzívání, takhle jen čekat. Ještě ten velký klepetáč pod placatým kamenem, ten aby si nepřisolil: cvaky, cvak, lovče, bříško ti hladem naříká, to jsi neviděl toho kapříka?! Provokatér jeden, velkej, pancéřovanej.

Zaleze si zbaběle do úkrytu a jen oči jako malé periskopy sledují okolí. To já se na své utopené větvi nikam neschovám. Jen občas zavlním tělem, to jen aby se neřeklo. Vlastně, aby se řeklo, že vůbec žiju a nejsem jen ulomená větev v té naší vodní džungli.

Chápejte to však správně. U svatýho rákosí a při památce prabáby z třetihor, nestěžuju si. Taky bych mohl být třeba ploticí nebo hrouzkem. To by si na mě pak mohl dovolit každý. I já bych si na sebe mohl dovolit…Hách!

Mně z toho jde hlava kolem. Držím pusu pěkně zavřenou, aby neviděli ty svoje ostrý, dozadu zahnutý zuby. Nechci nikoho strašit, nikomu nic vysvětlovat. Útočím a teprve potom se ptám. Můj pozdrav?  Dobrý lov!

Dveře lastur na petlice

Někdy bych rád jen tak plaval u břehu. Kličkoval rákosím a strašil škeble zapouzdřené v koberečku hebkého bahna. Zaťukáš na ně a myslíš, že tě pozvou dál? Každá zavře lastury na petlici, bouchne dveřmi, až vytlačí drobnou bublinu vzduchu. S tou se pak dá hrát jako s míčem. Pěkně ji špičkou nosu odrazím a ona stoupá vzhůru.

A tak ji sleduji až k hladině. Tam je ten jiný svět. Tam nepatřím. Doma jsem tady, v té naší zelené džungli u téhle utopené větve. To je k uzoufání! Už dej pokoj s tím cvaky, cvak nebo si počkám, až svlékneš to tvoje brnění a pak si mě nepřej…

Počkej, já to tak nemyslel. No nic, už je zase ve svém úkrytu. Jen ten teleskopický pohled mě podezíravě sleduje. Nechtěl bych být hrouzkem, ploticí ani rakem. To by si na mě každý dovolil a hned mi vyhrožoval. Okounem? To já jsem řekl okounem? Určitě ne, vždyť ryby jsou němé a já jsem ryba. Okounem? Chtěl bys být okounem?

To jsem blázen, u svatýho rákosí, kde je ten drzoun? Tady! Znám ho jen od vidění. Okoun. Velké oči a v ploutvích ostré trny. Většinou tady kolem řádí s ostatními kamarády. Pěkně nevychovaná čeládka. Pořád v pohybu. Co říkáš? Ne, tvoje kamarády jsem dnes neviděl. To víš, moc se odsud nehnu. Pořád jen čekám na hrouzky, plotice.

Neopatrné myši, co si dělají plavecký kurz, žáby… Nesměj se, taková žába… Bříško ti hladem naříká, nechtěl bys radši kapříka? To tě naučil ten velký rak, viď? Poťouchlík jeden klepetnatej, zlomyslnej, desetinohej…

Nejsem rozčílený, jen mě to dneska u té mojí staré potopené větve nebaví. Povídej, je rybník opravdu tak velký? Co je tam, kde končí voda? Je tam vůbec něco, není to konec světa? Velká prázdnota obkroužená nekonečným věncem rákosí?

Tak povídej, mluv, zahýbej pyskem, nebuď němá ryba. Vartuju tady u té staré větve a nevím nic o světě. Jsem lovec. Čekám. Na plotice, hrouzky, myši, žáby… Čekám i na okouny! Ctím zákon té naší podvodní džungle. Pozdravím tě: dobrý lov!

Skoro jsem zapomněl, že nejdřív útočím, potom se ptám. Nejdřív zabíjím, proto jsem sám.