V minulém článku jsme poukazovali na opomíjený význam rybníků jako dočišťovacích nádrží. Bakteriální pochody mohou odbourat celou řadu látek a léčiv, které přichází odpadní vodou do čistírny a pak do rybníka, nebo v horších případech přímo do rybníka. Tentokrát se podíváme na to, jak ve vodě pracují filtrátoři.
text: Jiří Hronek
Vyčištění rybníka z optického pohledu, tedy od nerozpuštěných látek, dokážou velmi dobře perloočky – dafnie. Zejména jejich největší zástupci hrotnatky. Hrotnatky mají drobné hrudní nožky opatřené hřebínky, pomocí kterých zachytávají potravu – drobné řasy, částečně sinice a také bakterie. Potravu pak posouvají k hlavě a ústům, na které navazuje střevo.
Hrotnatky částečně umí hrudními končetinami seškrabávat i bakteriální nárosty například z ponořených kamenů. Rychlost, za jakou dokážou perloočky takto „vyčistit“ rybník od vegetačního zákalu, je mnohdy obdivuhodná. Při rychlém namnožení to může být otázka jen několika dní, kdy se ze zelené vody stane voda průhledná.
Velké perloočky nosí totiž až několik desítek vajíček, ze kterých se zhruba po týdnu líhnou malé neonáty. Ty jsou kopií své matky (klony) a po dospění se stejně tak i ony samy rozmnoží. Vytváření vlastních klonů (partenogeneze) je velmi rychlý a efektivní způsob, jak co nejrychleji využít dostatek potravy a životní prostor.
Samci perlooček se v populaci obvykle objevují až v době, kdy je rybník průhledný a potrava v podobě řas dochází. Pak vzniká prostor na pohlavní rozmnožování a vytvoření tzv. trvalých vajíček, která na čas odpočívají na dně a na vodní vegetaci, dokud se ve vodě zase nevytvoří dostatek potravy.
Perloočky – pochoutka pro kapry
Nabízí se otázka, proč tedy nejsou všechny naše rybníky stále nebo alespoň větší část roku takto opticky čisté? Samozřejmě hraje roli obsádka ryb, pro kterou jsou perloočky oblíbenou potravou. A tak jako filtruje perloočka řasy, tak filtruje kapr perloočky. Pokud je ryb hodně, perloočky jsou rybami sežrány, voda se barví do zelena a objevují se ve velké míře nejen řasy, ale i sinice.
Rybník je ale poměrně nestabilní ekosystém a opačný extrém – absence ryb nebo příliš nízká obsádka – také nevede vždy k průhledné vodě. Buď se přemnoží nepůvodní druhy ryb štřevlička, karas) a nahradí tak vyžírací tlak silné obsádky kapra, nebo nádrž porostou ve značné míře vodní rostliny či se masově objeví velké druhy sinic (např. Aphanizomenon sp.), které perloočky pozřít nedokážou.
Je třeba se tedy snažit o zachování určité rovnováhy, pak máme šanci mít rybník i velkou část roku čistý, resp. průhledný. To nás zajímá především tam, kde má nádrž rekreační funkci.
Škeble a velevrubi
Poměrně opomíjeným filtrátorem našich řek a nádrží jsou velcí mlži – škeble a velevrubi. Pokusně bylo zjištěno, že jeden středně velký mlž vychytá za den veškeré nerozpuštěné látky z asi deseti litrů vody. To není při běžně nízkých hustotách mlžů v našich rybnících významné číslo.
Na některých lokalitách, např. v pískovnách, rekreačních či sportovních rybnících, můžeme však mlžů najít poměrně hodně. Jako příklad zmiňuji jihočeský rybník Mrhal sloužící k lovu trofejních ryb. V rámci opravy výpustného zařízení se rybník po téměř 60 letech vypustil.
Dno v podstatě pokrýval souvislý prstenec škeblí a velevrubů, odhadem až nebývalých 300 jedinců na 1 m2. Čili zjednodušeně řečeno, každý metr čtvereční dna s mlži zde vyčistí tři metry vodního sloupce denně. Určitě i proto je voda v Mrhalu celé léto čistá a vhodná ke koupání.
Diskuze k článku (0)