Jak nachytat dravce, i když (prý) neberou…

Červen, měsíc bílých nocí, je snad nejkrásnějším obdobím rybářova roku. Než udeří pravé letní pařáky, ryby berou po celý den. S přibývající teplotou se však příjem potravy – zejména větších ryb – začne přesouvat do ranních a večerních hodin. Díky tomu si můžeme rybolovu dosyta užít i v pracovních dnech.

text: Jiří Ryšánek

V první polovině měsíce ještě rád škádlím úhoře oběma rybolovnými způsoby, o nichž jsem psal minule – přes den s feederem na mimopstruhových potocích, za tmy pak na bič se splávkem na stojatých vodách.

Nádherné předletní podvečery lze vyplnit i téměř zapomenutým lovem na třepačku s živým hmyzem či umělou muškou, nebo třeba chytáním kaprů a amurů z hladiny na pečivo či jinou plovoucí nástrahu. Šestnáctý červen svým významem podle mě předčí i začátek pstruhové sezony – od tohoto dne totiž můžeme opět chytat všechny druhy ryb vyjma těch celoročně hájených.

Svůj rybářský zájem tak můžeme dělit mezi ryby kaprovité, lososovité (nyní včetně lipana podhorního) a konečně také dravce. Právě pro lov toho největšího z nich, sumce velkého, brzy nastane ta nejpříhodnější doba.

Třepu, třepeš, třepeme…

Začneme chytat těsně u břehu. Fascinující lov na třepačku (jinak též na třepanou) se odehrává ve stínu stromů a keřů, z nichž v teplém ročním období padá do vody spousta nejrůznějšího hmyzu. K lovu na třepačku používám delší plavačkový teleskop s navijákem.

Na konec obyčejného vlasce (nejlépe bezbarvého) přivážu buď jednoháček s delším ramínkem pro nastražení živého hmyzu, nebo umělou mušku. Z živých nástrah používám nejraději luční koníky, z umělých pak chmýřenky s pavím tělem, nožkami z rezavého kohouta a se zlatým konečkem (listokaz) nebo s třapečkem z vlny červené (rudořitka), žluté (včelička) nebo oranžové (čmeláček) ve velikostech č. 10–14, na tlouště či boleny i větší (8–6).

Přiblížení k vodě musí být zcela bezhlučné. Zkuste to po indiánsku, tedy s co nejnižší siluetou. Osobně při tomto způsobu lovu zpravidla klečím co nejdál od břehu. Nad vodu nejprve opatrně vysunu jen špičku prutu. Potom, opět beze spěchu, spustím na hladinu nástrahu.

Nepřijde-li záběr okamžitě, pak ukazováčkem volné ruky začnu jemně poťukávat na prut před navijákem; od nástrahy se začnou po hladině rozbíhat soustředné kroužky, kterým odolá jen málokterá ryba v blízkosti. Pokud se ani tehdy nedočkám záběru, nástrahu pozvednu, přemístím na hladinu o kousek dál a postup opakuji.

Teprve když takto prochytám „naslepo“ odhadovaná rybí stanoviště bezprostředně pod břehem, jdu k vodě blíž a vyzkouším další slibná místa v dosahu prutu. Mezi nejlepší na řekách patří třeba tišiny či víry za naplaveným roštím. Lovit na třepanou lze i v nejparnějším létě, klidně v pravé poledne, kdy jiné rybolovné metody zpravidla selhávají.

Nástrahu nabízíme rybám tím nejpřirozenějším způsobem, takže by nás nemělo překvapit, že nám na háčku občas uvízne kus, s jehož vylovením v členitém terénu budeme mít docela problém. Proto s sebou nikdy nezapomeneme vzít podběrák na dlouhé násadě.

Jedna rada závěrem: Při silnějším větru připněte ve vzdálenosti 10–20 cm od háčku malý broček, který vám pomůže koncovou sestavu stabilizovat. Využijete ho i tehdy, odmítají-li ryby nástrahu plovoucí po hladině, tedy krmí-li se utopeným hmyzem níže ve vodním sloupci.

Vzhůru na dravce!

Štika, candát, bolen, sumec… Kdo by je nechytal rád! Dravé ryby lovím nejčastěji přívlačí. Právě v létě – řekněme od poloviny června do konce srpna – však nejednou učiním výjimku. Živá rybka je pro mě už léta tabu, z přirozených nástrah tedy zbývají jen rousnice (hlavně na sumce, úhoře a okouna), nebo rybka mrtvá či její část, zpravidla ocásek.

Na mrtvou rybku také lovím několika způsoby. Dnes vám popíšu ten první – noční lov na mrtvou rybku bez splávku i zátěže. Nejraději tak chytám na pískovnách a údolních nádržích.

K vodě přicházím okolo 18. hodiny. Na místě, kde hodlám lovit, se nejprve vykoupu. Ne, nesmějte se! Cílem tohoto úkonu není jen osvěžení, ale hlavně průzkum loviště. Hledám totiž místo s písčitým dnem, hluboké do metru a vzdálené nejvýše 5 m od břehu. Skvělé je, když se dno nedaleko toho místa lomí do větší, alespoň 2m hloubky.

Pak zvolené místo prokrmím směsí strouhanky a ovesných vloček, které okořením mletou paprikou – přibližně v poměru 2 díly pálivé a 1 díl sladké. Na lovné místo je totiž třeba nalákat co nejvíc drobných ryb. Dravci je pochopitelně budou dříve či později následovat.

Přítomnost bílých ryb v lovišti ověřuji „kontrolním odlovem“ plavačkovým bičem. Kromě skvělé zábavy si nachytám i pár plotiček v délce cca 6–9 cm, které pak použiji jako nástrahu na večerní dravce. Berou-li jen plotice větší, pro pozdější použití je naporcuji na poloviny či podkůvky.

Kolem 20. hodiny přichází čas přezbrojit. Jako téměř vždy, i nyní budu chytat jen na jeden prut. Ten umístím do dvou vidliček, špičkou poněkud níže. Naviják zcela zaplněný vlascem o průměru 0,20 – 0,25 mm (na revírech s obsádkou sumce i silnější) otevřu, volný vlasec mezi navijákem a vývodním očkem (zhruba v délce 2 m) přeložím v půli a ohyb vlasce zaklesnu do přeloženého papírového kapesníčku.

Toto primitivní čihátko má několik výhod. Kromě zanedbatelné ceny je to především jeho skvělá viditelnost (díky bílé barvě). Při záběru je nejen vidět, ale i slyšet – a věřte, že šustivý běh bílého papírku po písku směrem k prutu vám v tiché letní noci pěkně rozehřeje krev!

A v neposlední řadě lze čihátko za silnějšího větru jednoduše zatížit kupříkladu kopečkem písku či kamínkem. Na konec udice přivážu už jen velký jednoháček, na který nastražím malou plotičku (nebo jinou drobnou rybku – nejlépe tu, která se v revíru vyskytuje nejhojněji a bývá tak nejčastější kořistí místního zubatého bratrstva).

Rybku nejraději napichuji za ocasní násadec, u křehčích nástražek někdy toto místo jen prošiji a háček vetknu v přední části rybky. Nahodím na místo, kde jsem předtím lovil bílé ryby – a čekám na záběr dravce. Možná mi nebudete věřit, ale toto čekání bývá jen málokdy neúspěšné.