Sladkovodní delfín, který žijí v povodí Amazonky, Rio Negro a Orinoka, se správně česky jmenuje inie amazonská nebo také delfínovec amazonský. Někteří ichtyologové i zoologové tyto sladkovodní savce rozdělují na dalších několik poddruhů, jiní je považují za samostatné druhy.
text: Zdeněk Edelmann
To však pro náš příběh není nijak zvlášť důležité. Podstatný je fakt, že delfínovci se živí rybami a jsou to tvorové inteligentní. Dokonce tak inteligentní, že se naučili i krást.
Málo vody – hodně ryb
Posnídal jsem poslední kousek smaženého kapra se zbytkem bramborového salátu, oběd jsem v letadle spláchl několika sklenkami červeného a večer už naši skupinu zastihl na terase jedné z hospůdek v centru Manausu, hlavním městě brazilské Amazonie. Bylo 28. prosince a panovalo příjemných 28 °C.
Vojta, který nás čekal v Manausu, potvrdil optimistické zprávy o extrémně nízkém stavu vody v řece Rio Negro: „Hladina řeky je o čtyři metry pod normálem, což bude sice drobná komplikace při plavbě do přítoků a malých říčních ramen, ale velké cichlidy i jiné druhy ryb budou stažené v hlubokých lagunách a u říčních pláží.
Za takhle nízkého stavu vody je většina jindy zaplavených stromů a keřů na suchu, takže se do nich zdolávané ryby nebudou moci dostat. A to hlavní, pánové, té vody je tak málo, že velké hotelové lodě se musejí držet na hlavním toku a my budeme mít většinu lovišť jen sami pro sebe.“
Vojta měl pravdu, lepší podmínky pro lov cichlid jsme si ani nemohli přát a realita byla nakonec ještě lepší.
Cichlida ocasooká – tucunaré
Hlavní cílovou rybou naší výpravy byla cichlida ocasooká, místními rybáři nazývaná tucunaré. Tahle „akvarijní rybka“ dorůstá téměř metrové délky a patří k nejbojovnějším dravcům své hmotnostní kategorie.
Protože na svou kořist útočí nejen u dna a ve vodním sloupci, ale velmi často také na hladině, patří k oblíbeným úlovkům mezi příznivci přívlače i muškaři. Po záseku předvede obvykle sérii výskoků. A když je nablízku nějaký potopený strom nebo keř, můžete si být jisti, že k němu zamíří. Jinými slovy: při lovu tucunaré se nudit nebudete.
Cichlida ocasooká vytváří několik poddruhů (nebo druhů): Nejmohutnější bývá „asu“ (Cichla temensis), která má na těle tři svislé pruhy. Poněkud štíhlejší, ale o to bojovnější je „paca“ (Cichla ocellaris) s množstvím teček a skvrn na těle.
Nejmenší a obvykle i nejčetnější je „borboleta“ (Cichla orinocensis), která zřídka bývá delší než 50 cm a poznáte ji podle tří velkých tmavých teček po obou stranách těla.
Kromě těchto tří druhů cichlid se v povodí řeky Rio Negro loví na přívlač a umělou mušku často také trairy (Hoplias aimara) s masivní čelistí osazenou nebezpečně ostrými zuby, štikovky (bicuda, Boulengerella sp.), které, jak název napovídá, mají také tlamu plnou ostrých zubů, piraně, o jejichž zubech toho bylo napsáno víc než dost a aruana (ostnojazyčnatec dvouvousý, Osteoglossum bicirrhosum), před jehož ostrou tlamou se má také každý tvor na pozoru.
Růžoví zloději
Hned první odpoledne nám bylo jasné, že tentokrát řeka na úlovky skoupá nebude. Ačkoli jsme ještě zdaleka nebyli na těch nejlepších lovištích, prakticky každý z nás ulovil nějakou pěknou cichlidu délky nad 50 cm. Ale také skoro každý z nás lamentoval nad počínáním říčních delfínů přesněji delfínovců, neboli ínií amazonských.
Scénář byl podobný: Rybář nahodí nástrahu ke břehu nebo potopenému stromu. Pak ji uvede do pohybu po hladině, načež po pár vteřinách přijde agresivní útok cichlidy, několik výskoků, chvíle zdolávání, následuje pár fotografií, puštění ryby na svobodu a pak… Chlamst! Rybu sežere delfínovec.
Shodli jsme se, že delfínovec nikdy nezaútočil na zdolávanou rybu, protože asi dobře ví, že by se mohl zranit o háček. Naopak, vždy si vychytrale počkal u lodi, až mu rybu z háčku sundáme a unavenou mu ji naservírujeme.
Je sice pravda, že delfínovci patří do místního ekosystému (na rozdíl od nás – rybářů z druhého konce planety) a pouštěním ulovených ryb do jejich tlamy jim vlastně jen šetříme námahu, ale na druhé straně si každý rybář chce připadat jako lovec a ne jako krmič.
Narůžovělá těla delfínovců jsme znali už z dřívějších výprav na řeky Orinoko a Rio Negro, ale vždy se nás tihle tvorové spíše stranili a nikdy nám nekradli ryby. Ptám se Augusta, nejstaršího z průvodců, jestli je normální, že „boto“ (domorodý název pro delfínovce) sledují naše lodě a žerou zdolané ryby, které pouštíme na svobodu.
„Boto je chytrý. Pozná, že na lodi sedí rybář s prutem a tu loď sleduje. Nikdy nesledují lodě domorodců, kteří chytají do sítí. Boto mají rádi turisty,“ směje se Augusto. Pak už vážně dodává: „Jsme široko daleko jediná loď s rybáři. Sledují nás boto ze širokého okolí a vždy, když od obytné lodě odrazí malá motorová loď s rybáři na palubě, vědí, že mají šanci se přiživit.“
Jezero obrů
Po několika dnech jsme už věděli, že delfínovcům se dá uniknout jedině na laguny a říční ramena, kam se projíždí přes pásy mělčin, kde je méně než 30 cm vody.
„Vím o jednom takovém jezeře. Není to daleko, ale musí se tam loď přetáhnout asi čtyři metry přes písčinu,“ odpověděl Tomáš při večeři na moji otázku, jestli by se v okolí nenašlo nějaké jezero bez delfínovců.
Nazítří se dvě lodě našich kolegů vydaly na lov proti proudu řeky a naše dvě lodě vyrazily do mělké zátoky, z níž je podle Tomáše nejlepší přístup do jezera. A opravdu! Na konci zátoky byla písčina a za ní jezero. Ta písčina sice nebyla široká čtyři, ale čtyřicet metrů, ale po magistrále z větví a kmenů palem jsme naše dvě motorové lodě na jezero doplavili.
Voda v jezeře byla krásně čistá. Byla tak průzračná, že když Sašovi spadly do vody brýle, náš průvodce pro ně skočil a ve dvoumetrové hloubce je bez potíží našel a dopravil na palubu.
První hodinu chytání jsme občas ulovili třiceticentimetrovou borboletu, ale větší ryby se nám vyhýbaly. Ale pak to přišlo… Nahodil jsem hladinový pop ke kmeni potopeného stromu a začal navíjet. Pop neujel ani dva metry, když se voda otevřela a nad hladinu vystartovalo mohutné tělo cichlidy, která měla nástrahu v tlamě.
Dvakrát jsem přisekl a začal rybu zdolávat, či spíše jsem čekal, co bude dít, protože na události na konci udice jsem měl v tu chvíli jen mizivý vliv. Ryba ještě dvakrát vyskočila a pak podnikala výpady na hloubce. Náhle tah povolil a já ostrouhal. Háčky byly v pořádku a návazcový vlasec také.
Po pěti hodech přišel další záběr. Opět ve výskoku. Dokonce se zdálo, že jde o stejnou rybu! Zní to neuvěřitelně, ale tentokrát jsem hned po záseku dotáhl toho obra k lodi prakticky bez boje. Když jsme ho zavěsili na váhu, ukázala rovných 11 kg.
Následovalo fotografování, několikeré měření, kterého se pro nestrannost účastnili tři rybáři a pak převážení na jiné váze. Výsledek zněl 91 cm, 11 kg. Nádhera! A to byl teprve začátek. Do oběda jsme na jezeře ulovili ještě cichlidy v délkách 65 cm, 68 cm, 70 cm, 75 cm a několik menších.
Večerní hra na schovávanou
Po výborném dopoledním rybaření a přetahování lodí na jezero a zpátky se nám nechtělo jet nikam daleko a rozhodli jsme se prochytat břehy písčitého ostrova, který se táhl asi ve třetině říčního ramene jen pár stovek metrů od obytné lodě. Ještě jsme ani nedojeli k ostrovu a už tady byli.
Asi dvacet metrů za lodí se střídavě vynořovali tři dvoumetroví delfínovci. Dokud jsme jen nahazovali a vláčeli, drželi si dvacetimetrový odstup. Pak začal Saša zdolávat asi kilovou cichlidu a delfínovci zmizeli. Dotáhl rybu k lodi, peánem uvolnil háček a ryba byla volná. Svobody si však moc neužila. Netrvalo ani vteřinu, vedle lodi se zavařila voda a nám bylo jasné, že jeden z delfínů je po svačině.
Požádal jsem našeho průvodce, aby nás elektromotorem posunul na mělčinu, kde bylo asi půl metru vody. Ten se usmál a s výrazem, že to stejně nepomůže, na mělčinu zaplul. Delfínovci si zase drželi asi dvacetimetrový odstup a my začali znovu chytat. Po chvilce mi na nástrahu nahozenou skoro až na břeh zaútočila traíra. Opatrně jsem rybu vypnul a než bys řekl švec, už ji měl delfínovec a mazal s ní pryč od lodi.
„No to se mi snad zdá, ta potvora musela být schovaná pod lodí,“ řekl jsem a civěl na zvíře, které se neuvěřitelně elegantně přesouvalo z mělčiny na hlubší vodu.
Pak přišel útok větší ryby. Saša nahodil do prohlubně mezi dvěma písčitými výběžky, a ještě než stačil nástrahu potáhout, měla ji v tlamě cichlida. Na tmavém a relativně štíhlém těle ryby bylo vidět množství žlutých skvrn charakteristických pro druh nazývaný domorodci „paca“. Ryba krásně skákala, snažila se zbavit nástrahy, ale marně.
Udělali jsme na lodi pár fotek, a když jsme se ujistili, že delfíny není nikde vidět, pustili jsme rybu zpět do prohlubně, kde mohlo být 50–70 cm vody. Zpod lodě se však vysunul nám už známý delfíní čumák, ta potvora se přímo pod našima nohama otočila a mazala i s cichlidou na hloubku.
„Ulov si nějakou trairu nebo bikudu a nežer nám naše krásný cichlidy, ty prase růžový!“ volám za delfínovcem, který upaluje z mělčiny pryč. Začínal ve mně narůstat pocit, že nás ti zatracení delfínovci využívají. Nás! Nejinteligentnější bytosti planety! To by v tom byl pěkný pořádek, aby si z nás evolučně nižší tvor dělal poskoky.
Když Saša zdolal další cichlidu, požádal jsem našeho průvodce, aby s lodí zajel až těsně ke břehu. Tam jsme rybu pustili na mělčinu, kde byla v bezpečí. Jenže ta vyrazila přímo na hloubku, kde už na ni čekala zubatá tlama ínie.
No počkej, ty bestie, pomyslel jsem si a příští cichlidu jsme pustili do zatopeného keře. Tahle strategie fungovala dobře. Ryba zmizela mezi větvemi, kam za ní delfínovec nemohl. Jenže další rybu jsme ulovili u písčité pláže, kde žádné zatopené křoví nebylo.
„Dneska už se nažral dost,“ pravil Saša a seskočil z lodní přídě na pláž s rybou v ruce. Pak přeběhl přes pláž k sousední zátoce, kde rybu pustil na svobodu. „A máš to,“ zahrozil pak k místu, kde se delfínovci naposledy objevili.
Napadlo mě, že tentokrát to vyšlo, ale jestli jsou tak chytří, jak se tváří, tak bych se nedivil, kdyby i tenhle trik prokoukli a příště si po pláži pobíhajícího rybáře pohlídali…
Diskuze k článku (0)