Někteří naši rybáři se při svých výpravách za rybami do zemí kolem Baltského a Severního moře nebo i do norských fjordů občas setkávají s koruškou evropskou. Přitom možná mnozí z nich nevědí, že tato nevelká ryba byla ještě před regulací řek tekoucích do výše zmíněných moří součástí naší ichtyofauny.
text: Jozef Májsky
Zástupci čeledi koruškovití (Osmeridae), dorůstající obyčejně délky kolem 20 cm, jsou vzdálení příbuzní lososovitých ryb. Mají podobně vřetenovité tělo i tukovou ploutvičku, jejich zbarvení je ale pouze stříbřité.
Většina korušek žije v studených mořích severní polokoule a ke tření putují do řek, některé druhy nebo populace ojediněle osídlily trvale i sladké vody. Platí to i v případě korušky evropské (Osmerus eperlanus), která kromě pobřežních vod Severního, Baltského, Norského a Barentsova moře žije i v Ladožském a Oněžském jezeře.
Život korušky
Nejlépe se cítí v početných hejnech. Přes den se korušky zdržují ve větší hloubce, v noci pak vyplouvají až k hladině, kde pronásledují především drobné korýše. S příchodem zimy jejich potravní aktivita klesá, začínají se shromažďovat v ústích větších řek, kde setrvají až do začátku reprodukční migrace proti jejich toku.
Délku těchto migrací v evropských řekách výrazně ovlivnila výstavba příčných staveb. Před regulací větších toků koruška pronikala Labem a Lužickou Nisou a Odrou až na naše území, kde se vytírala brzo na jaře. Dokladové exempláře z konce 19. a začátku 20. století jsou v Národním muzeu v Praze.
Pohlavně zralé jsou tyto ryby ve 2 až 4 letech a dožívají se nanejvýš devíti let. V řekách západní Evropy se koruška začíná vytírat při teplotě vody 4 oC, obyčejně v březnu, někdy už v únoru. Na severu Evropy pak až v květnu. V čase tření tyto ryby ztrácejí ostražitost, takže je lze chytit i do ruky.
Trdliště mohou být v hloubce 20 cm, ale i v několika metrech. Jikry korušek kladou na kamenité a písčité dno, ale i na vodní rostliny nebo na vlající kořeny vrb v počtu až 55 tisíc na jednu jikernačku. Plůdek se líhne na 15. až 20. den, pomalu se nechává splavovat po proudu k moři, podobně jako ten lososí.
Okurková vůně a rybí svíčka
Má poměrně tučné maso. Nijak speciálně si nepochutnáte ani na dalších druzích korušek. Jejich maso má specifickou „okurkovou“ vůni i zvláštní chuť. Přesto se nejenom koruška evropská, ale i některé další druhy (celkem jich známe třináct) loví průmyslovým způsobem do sítí.
Nejvíce korušek už tradičně vyloví ruské rybářské lodě. A to nejen v Baltském a Barentsově moři, ale i v Ladožském a Oněžském jezeře. Jiné druhy, hlavně pacifickou korušku americkou (Thaleichthys pacificus), pak loví i Japonci, Američané i rybáři z jiných zemí. Korušky se konzumují čerstvé, konzervují se nebo suší a dělá se z nich i rybí moučka.
Korušku evropskou ještě nedávno, kdy byl úhoř běžnou rybou, používali rybáři na dolním Labe jako nástrahu v době jeho tahu, ale i při lovu jiných dravých ryb. Za zmínku určitě stojí i unikátní využití příbuzné korušky americké indiány na pacifickém pobřeží.
Protože obsahuje velké množství tuku, domorodci do sušených ryb jednoduše zastrčili knot a když ho zapálili, vznikla zvláštní rybí svíčka. Anebo si korušky přivazovali na hole a zhotovovali si tak pochodně.
Budoucnost?
I když se do našich vod nepatrně začíná s přičiněním člověka vracet losos obecný, tak doufat v to, že by k nám mohla znovu začít táhnout po zprůchodnění Labe i koruška evropská, přenechám zatím milovníkům sci-fi. Bohužel ji musíme nadále řadit mezi druhy, které z našeho území zmizely a v blízkém časovém horizontu nelze očekávat, že by se něco na tomto stavu změnilo.
Diskuze k článku (0)