Královny parmy

Každý máme nějakého souseda. Já velkého Vaška. Je povoláním tesař a náturou dříč. Bydlí u řeky, ale lov ryb mu nic neříká. Má jen jednu vášeň, práci. Tím se podstatně lišíme. Mám v povaze obohacovat blízké tím, co obohacuje mě. Barvitě jsem mu líčil krásu a romantiku rybaření. Ta naivita, jen se pousmál.

text: Luděk Švorc

Až jednoho dne za mnou přišel rovnou z odpoledního vlaku. Kapalo mu ze šosu jako vodníkovi. Už tři dny pršelo. Kolem tváře mu hrál neobvyklý spiklenecký úsměv a hned spustil: „Jdou úhoři, Pepík jich chytil u tunýlku pět. Půjdu večer s tebou, ty bys to nenašel.“

Úlekem jsem si na kolena vyšplouchl kafe. Opatrně jsem namítl, že prší a on nemá do té sloty oděv. Zmrazil mě pohledem: „Já bych v lesích klidně přežil týdny.“

Do plátěného sáčku jsem uvěznil rousné žížaly a sám se uzavřel do nepromokavého oděvu značky Unita. Na záda jsem nahodil vak s pruty a jinými náležitostmi a pln očekávání šel pro Vaška. V síni mě přivítala jeho vyděšená žena Marie. Plakala a škytavě vzlykala: „On zešílel, jde v noci na ryby. Tohle nikdy neudělal.“

„Nebul, jde se mnou.“ Po schodech zvolna sestupoval on – hrdina. Zahalen v celtovém plášti, který pamatoval obě světové války, připomínal bájného rytíře, jehož údělem bylo bojovat s větrnými mlýny. Vyšli jsme do deště. Po hodině strastiplné cesty jsem proklínal svůj dokonale nepromokavý oděv zcela promočený zevnitř potem.

Závist, ta zlá sudička, ukazovala na hubenou postavu Václava, jako předurčenou k rozrážení deště. Mlčeli jsme. Já zarputile. Cesta vedla po trati směr Křivoklát. Z jedné strany vysoké skály, po kterých se klokotavě valily potůčky kalné vody. Pod tratí hrozil prudký sráz s vinicí dvoumetrových kopřiv. Dole výhružně hučela Berounka.

Nebyla to ta prosluněná, hladivá řeka. Byl to temný živel. Déšť napojil malé potůčky, ty posílily potoky a řeku zmohutněly. Proud spláchl ze strání brouky, žížaly a všechnu neopatrnou havěť. Ryby rozdivočené pochoutkami mlaskaly rozkoší.

„Jsme na místě,“ pravil konečně guru. Prolezli jsme můstkem pod tratí. Před námi se objevil malý vyšlapaný plácek. Ze všech stran na nás nepřátelsky kývaly kopřivy bičované deštěm. Z řeky vyčníval roj mohutných balvanů. Všichni rybáři dobře vědí, jak to zvětšuje rybám šanci na vítězství.

Navlékl jsem rousnice na háčky a nahodil oba pruty. Půl hodiny jsem tupě zíral na prověšená čihátka. Voda se mi dostala pod límec a zvolna stékala po zádech níž a níž. Stal jsem se ke všemu naprosto apatickým. Můj společník snášel déšť s důstojností indiánského náčelníka. Jeho prostorný plášť vážil nyní kolem dvaceti kilogramů a tvořil kolem něho nepropustnou pevnost.

Vašek občas vylil vodu z klobouku a obdařil mě pohledem, že je nad věcí. Noc přišla náhle, promísila se s šerem a deštěm. Bezostyšně zahalovala naše pruty. Pro městského člověka v odlehlé přírodě, kdy ho noc obalí obinadlem tmy a monotónně šumící déšť vytvoří pocit na hranici snu a skutečnosti, se zdá vzdálené město jako přelud. Člověk se tady o sebe musí postarat sám.

Pruty se ztrácely z dohledu. Rozsvítili jsme baterky. Vtom to přišlo. Záběr ryby byl prudký a nečekaný. Vůbec jsem nestačil reagovat. Na praporu prohry se houpal prázdný háček. Poněkud zlostně jsem navlékl novou žížalu. Prásk, další záběr.  Uchopil jsem prut a levou rukou vytahoval vlasec. Úhoř se musí zažrat, opakoval jsem si známé pravidlo. Tah na prutu ustal a já vytáhl opět prázdný háček.

„Pazderka jich vytáhl osm,“ ozvalo se mi za zády. Nahodil jsem.  Vše se opakovalo. Skřípal jsem zuby. Jen jsem nahodil, čihátko šlo nahoru. Pravidlo, nepravidlo, prudce jsem zasekl. A byla tam! Rval jsem rybu z vody jako blázen. Prut se ohnul do oblouku, naviják skučel. Kužel světla baterky mého vůdce byl světlem majáku, který zavedl rybu bezpečně do přístavu podběráku.

Nebyl to úhoř, ale parma – a pěkná. Radostí se mi rozbušilo srdce. Další parma byla už skutečně trofejní. Měřila 72 cm. Dlouho jsem s ní zápasil a tiše prosil řeku, ať mi ji dá. V prutu jsem cítil, jak kličkuje mezi balvany, vplouvá do proudů, zaléhá do výmolů.

Ve tmě a dešťové cloně, kdy baterka byla už jen bludičkou v temném lese, jsem si myslel, že zvítězit nemohu. Boj trval dlouho. Čas někam odešel. Konečně se v úplavu objevilo velké, zelenošedé torpédo.

Doufal jsem, že lov vykřeše ve Vendovi alespoň jiskřičku rybářské vášně. Nevykřesal. Byla půlnoc. Dal jsem ryby do sudu s vodou a s chroptěním padl do postele. Václav šel naklepávat kosu. Po dešti se prý nejlépe seče tráva.