To místo je od Česka vzdáleno zhruba 3500 km a leží 600 km za polárním kruhem. Skýtá neskutečné možnosti jak při lovu mořských ryb, tak i při horské turistice. Nejvíce mě ale zaujal lov pstruhů na sladkovodních jezerech, které jsem navštívil s Pavlem Brázdou.
text: Petr Haubelt
Sorøya, sámsky Sállan, je norský ostrov na západě kraje Finnmark. Ostrov je svou rozlohou 811,4 km² čtvrtým největším ostrovem Norska, nepočítaje Špicberky. Nejvyšším bodem ostrova je Komagaksla s výškou 659 m nad mořem.
Území ostrova je rozděleno mezi dvě obce – Hasvik a Hammerfest. Z letiště v Hasviku je pravidelné spojení do Tromsø a Hammerfestu, na ostrov se i s autem dopravíte po dvouhodinové plavbě z Øksfjordu trajektem.
Bylo se nač těšit
Sorøya nabízí neskutečný počet jezer. Je jich kolem tisíce a v osmdesáti procentech prý v nich ještě nikdo nelovil. Prý je to pravda pravdoucí. V těchto vodách nachytáte pstruhy potočáky, ale i nádherné siveny. Je velice dobře známo, že tito dravci jsou kanibalové a požírají sami sebe. I zde platí, že silnější a větší vyhrává.
Jeden červencový večer jsme se s Pavlem domluvili, že na druhý den pojedeme právě na pstruhy. Moc jsem se na to těšil. To jsem ale ještě nevěděl, co vše na nás čeká a jaké dobrodružství zažijeme. Myslím, že ani zkušený Pavel netušil, jak naše výprava dopadne a jaké z toho bude pozdvižení.
Ostatní kolegové už rybařili na moři, když jsme s Pavlem vyjížděli. Vzali jsme si s sebou pár klobásek a jablek. Pořád jsem si myslel, že vyjedeme autem směrem Breivikbotn a dál půjdeme do hor. Kdepak! „poplujeme lodí,“ zavelel Pavel.
Na vlastní pěst
Nástrahy, především rotační třpytky Blue Fox byly nachystány. „Odvaž loď a vyrážíme,“ zaznělo v přístavu. Bylo půl jedenácté dopoledne. Asi za 45 minut přirážíme ke břehu, skáču z lodi a natahuju lano na uvázání lodi. Pavel mi podává pruty a vše ostatní, co budeme potřebovat. Ještě zajde zkontrolovat uvázání lodi a jdeme.
„Máme na to tak půldruhé hodiny, začíná odliv,“ slyším. Bereme pruty do ruky a ptám se, jak půjdeme dlouho. Prý půl hodiny. Vyvalil jsem oči, ale pln očekávání jsem vykročil za kamarádem. Vydali jsme se kolem menšího zálivu kolem moře. Cesta probíhala v pohodě, protože jsme nemuseli šlapat do kopce.
Všude kolem nás byly hory, neskutečná panoramata, na které nejde zapomenout. Pozor jsme si museli dávat na různé díry a prolákliny v kamení. Je to dost nebezpečné, takový vyvrtnutý kotník přijde raz dva a pomoci se nedočkáte, protože jste bez signálu.
Království divočiny
V klidu kráčíme dál, užívám si pochodu i té krásy kolem – všude kvetou nejrůznější rostliny a parádně i voní. Jedna hojná rostlina mi pořád nedala, takže jsem zastavil a prohlížím si ji bedlivěji. Bingo… Je to divoká pažitka a právě kvetla. Trsy byly všude kolem. Utrhnul jsem si kousek a okoštoval ho, paráda. Kam se na ni hrabe čínský česnek!
Jsme pár metrů od jezera a Pavel mě upozorňuje, že musíme jít velice potichu, protože tu nikdo půl roku nebyl. Jezero máme na dohled a začalo mi z toho bouchat srdce. Připadal jsem si jako v Tolkienově trilogii Pán prstenů.
Vítr se do nás opíral ze skal a před námi se skvěl přímo neskutečný pohled. Krásné, velké čisté jezero! Tak právě tady budeme chytat. Pavel zabírá místo, kde je voda hluboká asi půl metru, já nahazuji asi dvacet metrů vedle něj.
Uvězněni v horách
Po druhém náhozu se Pavlovi na prutu třepe první potočák. Za chvíli se dočkávám pstruha i já. Nahazujeme, kam bychom chodili. Je tu nádherně. Lov nás zaujal natolik, že jsme zapomněli na čas a posléze i na návrat k lodi. Jsme spokojení, klábosíme a kocháme se.
Po dvou hodinách se vracíme k místu, kde máme loď, ale najednou vidíme, že je na boku, celá zabořená v písku. Z provizorního mola nám ji shodila nějaká vlna, loď lehla a my s ní nebyli schopni pohnout. Kdo by pohnul s lodí, která i s motorem váží skoro tunu!
Pomoc nepřichází
No nic… Zkoušíme mobily, kdepak. Signál kolísá, nakonec jsme alespoň odeslali sms Simovi – kde jsme a co se nám přihodilo. Bohužel, pomoc nepřišla, protože na Hasvik se hnala bouře. Bylo to na nás. Kousek v horách byla chata, takže jsme usoudili, že když bude nejhůř, přespíme tam.
Nakonec jsme se rozhodli, že se ještě vrátíme zpět k jezeru a budeme chytat do doby, než přijde příliv. Přecházíme na druhou stranu jezera, tam, kde se vlévá do moře. S lodí nám bude muset pomoci zase jen voda.
Tresky mezi pstruhy
Byl to rybářský ráj! Pavel vytáhl pstružího padesátníka, chvilku po něm jsem se ze čtyřicátníka radoval i já. Co každý třetí nához, to menší pstruh. Pavel se rozhodl vydat se na průzkumnou cestu kolem jezera, trvalo mu to asi čtyři hodiny. Já jsem zůstal na místě.
Pak pstruzi brát přestali. Důvod? Průzračně čistá voda a pohyb na břehu je varovaly. Stahuju se tedy do hlubší vody, hledám místo mezi velkými kameny a nahazuji. Nechám třpytku padnout na dno a pak ji začínám stahovat. Po pár navinutích přichází konečně další záběr. No vida, pstruh, říkám si v duchu. Nesmím o něj přijít.
Rybu zdolávám v klidu a pohodě. Pak se objeví vodní vír a nevěřím svým očím. Mám asi 40cm tresku obecnou. Ve sladké vodě chytit tresku… Je to vůbec možné? Chvíli jsem váhal, jestli si nemám tresku ponechat, aby tu nenadělala nějakou paseku mezi obsádkou, ale nakonec jsem ji pustil.
Nahazuji dál a dál a situace se opakuje. Další treska, tentokrát trochu větší! Škoda, že jsem nechal foťák na břehu. Když to povídám Pavlovi, skoro mi nevěří, ale dohodli jsme se, že se zeptáme domorodců, jak je to možné.
Konečně návrat
Pomalu se blíží čas vrátit se k lodi a nabrat směr Hasvik. Ještě si vyprávíme, kolik jsme nachytali pstruhů a jak velkých. Celkem jsme jich ulovili přes padesát! Já dvacet, Pavel přes třicet. Úspěšnější byl proto, že lovil na vlasec, já s pletenkou.
Coby nástrahy se pstruhům nejvíce líbily ty v barvě stříbra a mědi. Jiné křiklavé barvy moc nechtěli. K večeři jsme si vzali tři krasavce a večer je na chatě zbaštili. Vrátili jsme se až kolem půlnoci, dřív to nebylo možné. Skoro celý den jsme byli v divočině, zcela sami. Návrat ve 2.30 byl velkolepý, dokonce i s potleskem na chatě a spoustou úsměvů.
Druhý den se ptáme Ornulfa, jak je možné, že ve sladké vodě žijí tresky. Ano, je to možné. Když je velký příliv, dostanou se do jezera ryby z moře a zpět už to nejde. Samozřejmě, že populaci pstruhů tresky decimují. Slaná voda se drží u dna, sladká nad ní. Proto tresky v jezeře přežívají celkem v poklidu. „Obě tresky jsi měl zabít,“ říká Ornulf. Tak příště…
Diskuze k článku (0)