I když měli naši předkové zájem především o kulinářské využití pstruha obecného, určitě jim neunikla ani tvarová rozmanitost a barevná variabilita této ryby, pocházející z různých povodí, nebo z rozdílných typů vod.
text: Jozef Májsky
Tato nesmírná proměnlivost nás udivuje dodnes a mnozí se nejednou při pohledu na svůj úlovek zamýšlíme, proč je tomu tak právě u pstruha.
V polovině 19. století se Antonín Frič pokusil o jistou klasifikaci pstruhů obecných na základě jejich vztahu k prostředí.
Tato představa o jednotlivých „odrůdách“ tohoto druhu přetrvávala ještě počátkem následujícího století, kdy například ve svém díle „České ryby“ (1908) A. Frič označuje pstruha lesního nebo skalního jako Salmo fario Bloch a pstruha podhorního jako Salmo alpinus Bloch.
Kromě těchto „odrůd“ považoval za samostatné „odrůdy“ i pstruha rybničního z nížinných toků a pstruha jezerního.
Praktické pokusy při vysazování pstruhů z různých lokalit ale postupně ukázaly, že z biologického hlediska není toto třídění opodstatněné, protože se v odlišných podmínkách změnil vzhled ryb, které v dalších generacích získaly jiný tvar i zbarvení.
Jediný druh, tři formy, dva kmeny
Během 20. století ichtyologové prokázali, že pstruh obecný navzdory veliké fenotypové variabilitě představuje jediný druh se třemi formami (morfami) a v rámci potoční formy už vůbec není správné rozlišovat další systematické kategorie.
Přesto ještě po 2. světové válce Václav Dyk z praktického hlediska dělil pstruhy obecné na dva kmeny: „kmen horských pstruhů“ a „kmen pstruhů mimohorských“.
U vysokohorských pstruhů je typickým znakem, že si nápadně dlouho uchovávají mladistvé příčné pruhování. Jejich zbarvení je často tmavé, s malým množstvím červených nebo červenooranžových teček, ale na substrátu ze světlých oblázků bývají naopak stříbřitě lesklí, s barevnými tečkami obklopenými velkými, světlými dvorci.
V horských lučních potocích s písčitým dnem zase nacházíme zlatožlutě zbarvené pstruhy s rumělkovými skvrnami a bílým břichem.
Dyk hodnotil i maso pstruhů z tohoto kmene jako výjimečné. Mělo být čistě bílé, šťavnaté, chudé tukem, vonné a velmi chutné, zatímco maso mimohorských pstruhů je podle něj zpravidla žlutobílé až světle růžové, po uvaření pevnější a všeobecně značně tučnější, z hlediska výživnosti tedy hodnotnější.
Tito pstruzi obývající větší řeky mají obyčejně zelenožluté tělo, ve hřbetní partii tmavě olivové, na bocích bývá vyzdobeno hojnými červenými skvrnami, které mohou být u hřbetu narezlé.
Jindy, například v tocích silně zarostlých vegetací, nacházíme exempláře, kterým téměř chybí černé skvrny a červené jsou zastoupeny jen ojediněle na postranní čáře.
Ve všeobecnosti u starších ryb ustupují červené skvrny před velkými černými skvrnami, které pokrývají skřele a partie za hlavou, ale také hřbetní část těla. Celkově má tělo pstružích kmetů měděný, někdy hnědomodrý odstín, zatímco mladší ryby mají nazelenalé zbarvení.
Jezerní pstruzi jsou také krásní
Protože se tu a tam do našich vod, především některých údolních nádrží, vysazuje i jezerní forma pstruha obecného (resp. se tu vyvinula spontánně), je potřebné se stručně zmínit i o zbarvení této formy, která z historického hlediska u nás v minulosti nenacházela vhodné podmínky.
Jezerní pstruh je podstatně méně pestrý nežli „potočák“. Obyčejně má modrošedý až zelenavě modrošedý hřbet, stříbřité boky a stříbřitě bílé břicho. Černé skvrny protáhlého až hranatého tvaru zdobí boky těla, hlavy i skřele.
Když u jezerního pstruha nalezneme i ojedinělé červené skvrnky, svědčí to o tom, že se jedná o jezerní formu, která vznikla pouze nedávno z potoční formy a zachovala si ještě některé znaky předka obývajícího potoky a řeky.
Vymizelý prvek naší ichtyofauny
Mořská forma pstruha obecného patří k vymizelým prvkům naší ichtyofauny. Tato ryba, velikostí i zbarvením podobná lososu obecnému, migrovala do Labe a Ohře ještě počátkem minulého století. Údajů o ní máme ale poskrovnu, protože rybáři mořského pstruha zřejmě příliš nerozlišovali od svého bratránka.
Stříbřitým zbarvením těla, které je poseté černými skvrnkami, se totiž lososu velice podobá, na rozdíl od něj má ale černé skvrnky nejenom na bocích, ale také na nepárových ploutvích. Mláďata této formy se prakticky neliší od malých pstroužků „potočáků“.
Co říci na závěr?
Barevná variabilita pstruha obecného souvisí především s tím, že se jedná o vývojově mladý, neustálený druh, rozrůzněný v důsledku zalednění na vícero forem.
Podílejí se na ní i různé přírodní podmínky, ve kterých žijí jednotlivé formy (morfy) i populace a v posledních desetiletích i člověk, přenášející ryby z jednoho povodí do druhého.
Protože lokální populace se dokázaly nejlépe přizpůsobit daným podmínkám, měli bychom často nelogické transfery násad pstruha potočního omezit na minimum.
Diskuze k článku (0)