Rybářský ráj na Maledivách

Na květen 2021 jsme si naplánovali cestu na Maledivy, protože jsme chtěli zažít chytání ryb na otevřeném moři. Neodradil nás ani covid-19.

text: Zdenka Staňková

K rybám mě přivedl až vloni přítel Lukáš, a tak jsem spíš pozorovatel, moc toho o rybolovu zatím nevím. Ale jsem dobrá organizátorka výprav za lovem ryb doma i do neznáma bez podpory cestovky, potápím se a projezdila jsem velký kus světa.

Maledivský ostrov Dharavandhoo jsme vybrali proto, že se v blízkosti nachází Hanifaru Marin Protected Area. To je oblast, kde se v tomto období roku shromažďují manty, mezi kterými se dá šnorchlovat, potápět se tam nesmí. Teplo je na Maledivách po celý rok, jsou jen měsíce, kdy víc prší.

Další důvod byl, že jsme chtěli poznat běžný život domorodců na ostrově, ne v rezortu. Neodradilo nás ani to, že je zde přísný zákaz alkoholu. Nemůžete si dovézt dokonce ani plechovku piva.

Hotýlek v hustém palmovém háji

Po krátkém mailování s majitelem jsme si objednali dvoulůžkový pokoj v hotýlku na pláži i s plnou penzí na osobu za 85 USD (asi 1900 Kč).

Od hotelu dál po nekonečné pláži je vyhlášena tzv. bikini zone, tedy oblast, kde i ženy mohou být jen v plavkách. Jinak se zde žena nesmí běžně odhalit do plavek. Pláž měří několik kilometrů a potkali jsme tam vždy jen několik lidí.

Kuchař byl z Bangladéše a jediný číšník taky, připadali jsme si spíš jako na návštěvě v rodině než jako v hotelu. Když jsme chtěli něco, co zrovna neměli – třeba zmrzlinu – číšník se někam vypravil a za chvíli nám ji s úsměvem odněkud z vesnice donesl.

Přízemní hotýlek v hustém palmovém háji ležel přímo na pláži a majitel byl ochoten a schopen zařídit cokoliv. Zařídil nám i přelet z mezinárodního letiště v Malé na ostrov vnitrostátním letem; ostrov má vlastní letiště. Vnitrostátní letenka přes hotel byla podstatně levnější, než kdybychom si ji zařizovali sami. Sám na nás pak čekal s autem na letišti. Veškeré vyúčtování proběhlo až večer před odjezdem. Co řeknou, to platí, vše je na dobré slovo.

Kapitán Kokko a jeho posádka

Po ubytování jsme se vypravili na průzkum vesničky a našli obchod s rybářskými potřebami. Uvnitř byla paní, které se nám podařilo vysvětlit, že bychom chtěli rybařit.

Na ostrově málokdo mluvil anglicky, většinou jen pár základních slov. Paní ale vše pochopila a slíbila, že řekne manželovi, který pořádá rybolovy.

A opravdu – hned druhý den nás volal majitel hotelu, že si máme vzít věci a jít do přístavu, kde už na nás čekají.  Bylo jednoduché loď i majitele najít, turisté tam prakticky nebyli, takže jsme byli v tom malém vesnickém přístavu hodně nápadní.

Bylo to v době velkých restrikcí kvůli covidu a na bezpečí tam neskutečně dbali, protože zavléci infekci na ostrov by pro ně byla katastrofa. Nikdo nebyl bez roušky, a když jsme náhodou zapomněli, hned nás upozorňovali kolemjdoucí. Všichni na nás byli neuvěřitelně milí.

Majitel lodi se jmenoval Kokko. Vyjížděli jsme s ním potom opakovaně na moře. Vše, co bylo k rybolovu potřeba, měl na lodi. Spolu s posádkou se o nás dokonale staral a učil nás. Přesně věděl, jak ryby najít už podle hladiny, ptáků a ostatních lodí. Uměl číst vodu.

Když už jsme byli z rybaření unavení, zastavil a my si zaplavali v tyrkysové vodě kolem lodě. Všichni se tam na moři i na dalších ostrovech znají, rybáři se v projíždějících lodích vzájemně zdravili.

Přítel Lukáš se věnuje rybolovu odmalička, pochází z vesnice u Poděbrad. V dětství se učil od starých rybářů, od pradědy, dědy i otce, k rybám má pokoru a úctu. Bylo vidět, že k němu i Kokko po chvíli pojal důvěru i přesto, že to byl Lukášův první rybolov na moři.

Trvalo často víc než půl hodiny, než se nám podařilo rybu dostat k lodi, chytalo se na wobblery. Ulovili jsme barakudy měly přes metr, a taky kanice. Posádka byla nadšená, protože tento druh kanice je prý velmi chutný. Zůstal na lodi k pozdější konzumaci a byl tak obrovský, že se dostalo na všechny.

Ryby jsme vždy pouštěli. Jen tehdy, když ryba byla vhodná ke grilování a patřila mezi velmi chutné a ceněné ryby, tak nám ji věnovali.

Mezi mantami

V hotýlku nás každý večer nadšeně vítali, obdivovali, co jsme ten den ulovili. Pak ryby připravili po jejich způsobu, stůl postavili na pláži přímo u moře a sledovali, jestli nám chutná.

Všichni se chovali tak, jako kdybychom se dávno znali. Byli milí a ochotní, vůbec nikomu nevadila jazyková bariéra. Kromě majitele hotelu prakticky nikdo neuměl anglicky.

Během pobytu zbyl čas i na manty. Majitel hotelu dostával aktuální zprávy o jejich výskytu na mobil a hned zařídil loď, abychom se za nimi mohli vypravit. Šnorchlování mezi mantami bylo úžasné. Majestátně kolem nás proplouvaly na dosah ruky, občas jsme se jich i dotkli. Bylo jich neskutečně mnoho.

Před odjezdem zařídil majitel hotelu povinný odběr na PCR test, sanitka s lékařkou a sestrou za námi přijela až do hotelu. Výsledek jsme dostali při odchodu, malý autobus nás pak odvezl na blízké letiště. Bylo to krásné, autentické, nezapomenutelné. Kdyby měl někdo ze čtenářů zájem ostrov Dharavandhoo navštívit, rádi dáme kontakt.