Učenlivé štiky: Kolikrát se musí štika záběrem na nástrahu „spálit“, aby se poučila?

Na hojně prochytávaných vodách jsou postupem času záběry dravých ryb vzácnější a vzácnější. Mnozí rybáři to znají i z podzimních lovů, když narazí třeba na hejno okounů. Několik minut následuje jeden záběr za druhým a pak je zničehonic konec.

text: Arnošt Kielar

Také o štikách se traduje, že ačkoliv je instinkt nutí zaútočit téměř na každou nabízenou nástrahu, špatná zkušenost s háčkem na udici převáží a ryba nezabere.

V Nizozemí si sportovní rybáři spolu s pracovníky z výzkumu dali za úkol zjistit, kolikrát se musí štika záběrem na nástrahu „spálit“, aby se poučila a nabízené lákadlo nechala bez povšimnutí, popřípadě jestli vůbec zaregistruje nějakou souvislost mezi nabídnutou nástrahou a následujícím zaseknutím a vylovením.

První pokus měl zjistit, zda štika rozlišuje mezi snadnější a méně snadnou kořistí. Už v roce 1950 nositel Nobelovy ceny Nico Tinbergen umístil do velkého akvária dva druhy ryb, které se stávají kořistí štik.

Bylo to dvanáct střevlí a dvanáct koljušek tříostných. Vypuštěné štiky se s chutí vrhly na střevle a až poté na koljušky. Závěr byl zřejmý. Pohodlnější a méně nebezpečnou potravou byly bezbranné střevle, koljušky s ostny už znamenaly při konzumaci určitou komplikaci. Jednoznačně došlo k jejich rozlišení.

Druhý pokus měl ukázat, jestli štika pozná rozdíl mezi nabízenou umělou nástrahou a nabízenou živou rybičkou. Pro experiment byl v roce 1967 vybrán rybník o rozloze 0,2 ha. Obsádku tvořilo 79 štik s délkou mezi 36–64 cm.

V rybníce chytalo pět zkušených rybářů po dobu tří dnů. Každý z nich lovil pět hodin denně. Lovili se dvěma nástrahami, a to rotační třpytkou (stříbrná s červenými pruhy) a živou nástrahou (plotice). Ulovené štiky rybáři ihned šetrně vraceli vodě. O úlovcích se vedly pečlivé záznamy.

Ukázalo se, že se štiky ze záběrů na umělou nástrahu poučily. Když se jednou při záběru na rotační třpytku „spálily“, jen zřídkakdy znovu na třpytku zabraly.

Zajímavé byly zkušenosti s živými ploticemi. U nich nebyly zaznamenány žádné negativní reakce – štiky na ně zabíraly opakovaně. Tudíž nerozlišovaly mezi rybičkou na háčku a volnou rybičkou.

Třetí pokus probíhal s měnícími se nástrahami. V devadesátých letech minulého století byly pro tento pokus vybrány dva rybníky, oba s rozlohou 0,4 ha. Každý z nich byl osazen šedesáti štikami s délkou mezi 43-67 cm.

V době od konce října až do konce listopadu v těchto rybnících chytalo 151 rybářů. V jednom z rybníků se chytalo pouze za pomoci umělých nástrah. Každý lovec si mohl vybírat podle gusta. Ulovené štiky byly šetrně označkovány a vráceny do rybníků. O úlovcích se vedla statistika. Během měsíce počet ulovených štik značně poklesl.

V druhém rybníce se lovilo dvěma způsoby – pomocí umělých nástrah a rovněž na živé a mrtvé plotice. Při lovu na rybičku platila zásada, že zásek musí být proveden co nejdříve. Ulovené štiky se po označkování vrátily ihned zpět do vody.

Po vyhodnocení výsledků bylo zjištěno, že při používání různých nástrah po celou dobu pokusu nebyl zaznamenán podstatnější pokles četnosti úlovků.

Z údajů bylo možné usoudit, že v rybníce, ve kterém se lovilo na různé nástrahy, byly naděje na úlovek při použití živé a mrtvé rybičky stejné. Ale i zde znatelně poklesl počet štik, které zabraly na umělé nástrahy.

Ukázala se i další zajímavá skutečnost. Zpočátku štiky, které se ještě nikdy nesetkaly s umělými nástrahami, zabíraly především na tato lákadla. Pak začne působit efekt získané špatné zkušenosti a počet záběrů na umělé nástrahy znatelně klesá. Naopak záběry na přirozenou nástrahu zůstaly po celou dobu bez znatelných změn.

Provedené pokusy v souhrnu ukázaly, že se štiky svým způsobem dovedou učit, dovedou vyvodit důsledky ze zkušeností, získaných při lovu potravy. Zajímavé je, že při častém střídání různých nástrah si štiky nestačí vytvořit přesnou hranici mezi jednotlivými nástrahami.

Pro sportovního rybáře to znamená potvrzení známé zkušenosti, že při vláčení je záhodno umělé nástrahy měnit. Jinak si ryba zafixuje schéma pro obzvláště nebezpečné nástrahy. Při lovu na přirozenou nástrahu takové nebezpečí nehrozí. Záleží především na tom, aby se použil takový druh rybičky, která je v dané lokalitě běžná.

Podle výsledků pokusů není zřejmé, jestli lze považovat okouna za super štičí nástrahu. Praxe ovšem ukazuje, že tomu tak je, štiky se někdy dokonce na okouny zaměřují cíleně.

Při uvedených pokusech se nezohlednila dostupnost přirozené potravy. Je zřejmé, že čím méně přirozené potravy je k dispozici, tím větší je naděje na úlovek i jinak opatrné štiky.