Šestý smysl ryb

Ryby udivovaly již dávno naše předky svou dokonalou orientací v podvodním světě. A to nejenom ve vodě čisté, ale i silně zakalené, resp. i v noční temnotě.

text: Jozef Májsky

Jako zázrak se jim mohl zdát bezproblémový pohyb slepých ryb, které dokázaly zbaveny zraku dokonce lovit kořist. Lidé tušili, že na rozdíl od nás, suchozemských tvorů, musejí mít ryby nějaký další, tedy šestý smysl. Je téměř neuvěřitelné, že exaktně byl potvrzen až počátkem 20. století.

O funkci postranní čáry, chcete-li proudového orgánu, panovaly různé dohady. Vědělo se, že kanálky tohoto orgánu jsou vyplněny slizem, proto někteří biologové uvažovali, že jde o ústrojí produkující sliz. Teprve Hofer v roce 1908 při pokusech se štikami dokázal, že jde o proudový orgán.

Obdoba echolokace

Experimenty byly dosti drastické, protože rybám s vyřazeným zrakem (popálení rohovky) následně Hofer prořízl postranní větve bloudivého nervu inervující smyslové orgány postranní čáry.

Ty oproti zdravým jedincům nedokázaly už reagovat na vhozené předměty (kamínky), ale ani na změnu směru proudící vody. Takto uměle handicapované štiky se znepokojily až tehdy, když jim silný proud rozkýval tělo – a tím podráždil ústrojí rovnovážně statické v ušním labyrintu.

Později vědci zjistili, že pomocí orgánů postranní čáry ryby vnímají záchvěvy vody o frekvenci kolem 6 hertzů (1–25 Hz), na otřesy způsobené vibracemi vyšších frekvencí nereagují.

Postranní čára tedy představuje významné smyslové ústrojí umožňující ohmatávat prostor na dálku tím, že ryby s její pomocí registrují vlnění vody způsobené pohybem jiných objektů nebo překážkami.

Jde tedy o jakousi obdobu echolokace, mohli bychom ji nazvat pasivní, protože ryba aktivně nevydává žádné impulzy, vibrace pouze přijímá. Je třeba říct, že předchůdci postranní čáry – tohoto dokonalého dálkohmatového smyslu, jsou jednodušší smyslová tělíska – neuromasty, volně roztroušená v kůži.

Nacházíme je jak na tělech rybích larev, tak u některých druhů ryb i v dospělosti, třeba u piskoře pruhovaného, střevle potoční nebo koljušky tříostné. Rovněž vývojově primitivnější mihule mají neuromasty uložené v malých hrbolcích na hlavě a pak i v několika řadách na těle.

U starobylých drsnoskožců – chimér a primitivnějších žraloků se nacházejí tato smyslová tělíska v otevřených rýhách. U vývojově modernějších žraloků plní tuto funkci kromě postranní čáry i Lorenziniho ampule umístěné hlouběji pod kůží hlavy.

Analyzují i slanost vody a elektrické pole jiných živočichů. Na těle jeseterů jsou ukryty v kanálcích a krátkých kostěných rourkách ponořených v tlusté kůži. U většiny ryb jsou pak neuromasty v uzavřených kanálcích vyplněných slizem, spojených s povrchem těla kratšími nebo delšími pravidelnými odbočkami, které ústí viditelnými póry.

Redukce postranní čáry

Druhy s tělem pokrytým šupinami mají póry v perforovaných šupinách. Protože u mnoha ryb probíhá tento „proudový orgán“ po obou bocích těla, dostal přiléhavé pojmenování – postranní čára (linea lateralis).

V typickém případě, například u mnoha našich kaprovitých ryb, ale i dravců, probíhá postranní čára od zadního okraje žaberního víčka až ke kořeni ocasu. U některých druhů došlo k její částečné redukci, například u hořavky duhové zaujímá pouze 5–6 šupin, u slunky obecné je na 7–12 šupinách.

Úplně redukovaná je u blatňáka, drobné rybky vývojově blízké štice, u které je postranní čára vyvinutá dobře. Viditelná je především na hlavě tohoto dravce. Zde se totiž kanálky postranní čáry u ryb rozvětvují na nadočnicový a podočnicový kanál, skřelovočelistní a temenní kanál.

U štiky jednotlivé kanály najdeme podle velkých pórů, u některých exotických ryb, třeba bahníka amerického, mají specifické zbarvení podobné tetování.

Póry postranní čáry jsou ovšem viditelné pouze při pohledu pod jistým úhlem a dobrém osvětlení, jak to naznačuje i ne příliš povedená fotografie úhoře, u kterého si někde na louce postranní čáry určitě nevšimneme.

Rovněž u běžných druhů ryb pokrytých šupinami může být postranní čára téměř neviditelná, platí to u salmonidů (např. u pstruha) i kaprovitých ryb (např. u parmy), ale jejich blízcí příbuzní (např. podoustev, kapr a karas) ji mohou mít výraznou.

Pro některé naše druhy pak postranní čára představuje i důležitý determinační znak. Ostruchu křivočarou s její cikcak klikatou postranní čarou by si asi nespletl s jinou bílou rybou nikdo, jedná se ale o vzácný druh, který na naše území proniká z Dunaje.

Podstatně běžnějším druhem je dvojník oukleje obecné, ouklejka pruhovaná, která dostala své druhové jméno právě podle postranní čáry s dvojitou obrubou, připomínající textilní šev. 

Tresky, tuňáci a krokodýli

A co exotické ryby? Nerad bych jim věnoval větší pozornost. Protože je ale za součást naší ichtyofauny považován tlamoun nilský (známý i jako tilapie), exotický druh občas unikající z chovu v oteplených vodách, chci upozornit na postranní čáru tohoto zástupce cichlid.

Na rozdíl od blízce příbuzných okounouvitých ryb, které mají postranní čáru probíhající „standardně“ v jedné lince, je u cichlid rozdělená na dvě části, které na sebe nenavazují – dobře to lze pozorovat u větších druhů akvarijních ryb, třeba vrubozubce pavího z jihoamerických vod.

Rybáři, kteří si zamilovali mořský rybolov na severu Evropy (a že jich je), si určitě všimli, že nejběžněji lovené treskovité druhy ryb mají tvar postranní čáry velice různorodý.

U mnoha druhů kopíruje postranní čára zhruba páteř, za výjimečný ale nelze považovat ani její komplikovanější průběh (např. u tresky polární – Boreogadus saida). To samé platí i u platýsovitých ryb – platýsů, jazyků a kambal.

Ti, kdo měli možnost chytat (nebo alespoň vidět) v teplých mořích různé druhy tuňáků, si jistě všimli, že u mnoha z nich příroda fantazií skutečně nešetřila ani v případě tohoto detailu rybího těla.

Na závěr už jenom stručně zmíním, že tento unikátní šestý smysl, kterým byly obdařeny ryby, se v dalším vývoji úplně neztratil ani u vyšších obratlovců.

Podobně jako ryby se i larvy obojživelníků a dospělci mnoha vodních druhů (čolci, žáby), dokonce i ve vodě žijící plazi (krokodýli), pomocí neuromastů lehce orientují ve vodě i za tmy a do mozku dostávají informace o blížícím se nebezpečí nebo kořisti.

Kdybychom se v průběhu evoluce tolik nefixovali na souš, možná bychom si dnes při plavání méně často natloukli kotník nebo koleno o různé překážky ve vodě.