Dvě tůně: O smutku v duši a hledání naděje

Už jsem roztrhal několik rybářských broďáků a bot, prochodil několik podrážek… U vody jsem prostě strávil spoustu času, a tak se mohu ohlížet a vzpomínat, jak kde a kdy bylo. V hlavě mám opravdu hodně krásných vzpomínek. Toulám se s fotoaparátem, a tak mám tolik fotografií ryb, které jsem ošálil, že je nikdy nespočítám.

text: Ivo Novák

Samozřejmě, že nefotím jenom ryby. Některá místa jsou přenádherná a člověk žasne, co krajina dokáže vytvořit. Ovšem někdy se karta obrátí, a to pěkné krajina přetvoří k horšímu. Když jsem letos po zahájení vyrazil na svoji oblíbenou pstruhovou říčku do míst, na která jsem se těšil, zmocnil se mě smutek.

Velká jarní voda vše změnila. Jsou roky, kdy jen vypláchne nánosy bahna a lupení. Tentokrát ale řádila. Tam, kde bývaly tůně, byla jen hromada kamení a jen kmen olše naznačil, kde bývala krásná hluboká tůň plná nádherných ryb. Doufám, že ryby s vodou odpluly jinam a že se s nimi ještě někdy uvidím.

Míst, která zůstala nezměněná, zbylo jen několik. Člověk by řekl, že voda vytvoří jiná a třeba i lepší, ale letos tomu bylo právě naopak. Ryby jsem nachytal, to ano, ale většinou dorostence, i když na několik mírových kousků, které bych si mohl od vody odnést, jsem také narazil. Jenže má oáza pohody byla pryč.

Na některých slibných místech byly popadané stromy ve vodě, takže se z rybařiny stala spíše turistika. Kdyby sem před několika lety nenasadili slušnou várku potočáků, asi by nebylo vůbec co lovit. Na zarybňovací plány se prostě tak nějak nekouká. A jestli je místní organizace splní nebo ne, to je asi všem jedno. Ryb se před časem nasadilo dost, ale nikdo skoro nic v úlovcích nevykázal, tak tam přece musí být! Je to argument? Asi ano.

Napadlo mě psát do úlovkového listu všechny ryby, které bych si mohl ponechat, i když jsem je pustil. Měl bych statistiku, kolik ryb jsem vlastně do revíru vysadil.  To by bylo pozdvižení, kdyby to tak začali zapisovat všichni, kteří k vodě chodí a ryby pouští. Najednou by podle papírů ryby ve vodě nebyly a třeba by se začalo zarybňovat.

Jak by asi vypadal graf při ročním účtování? To by byla panika! Jeden člověk ale nic nezmění. Pár kolegů uznalo, že by to nemuselo být ke škodě. Musím říci, že takové úlovkové lístky by vyplašily spousty hospodářů a hodně rybářů by bylo v pozici, že by o nich ostatní tvrdili, že jsou to masaři a raubíři, ale třeba právě to by změnilo pohled na statistiky a zarybňování.

Psát pěkně pstroužky od délky 25 cm. Skoro nikdo je nebere, ale i tací se najdou. Najednou by to bylo varující a třeba by konečně míra potočáka vyskočila alespoň na 30 cm. Je to cesta? Nevím.

Na ryby jsem odjakživa chodil rád. V posledních časech ale od vody odcházím skleslý. Oproti jiným rokům mám docházky poloviční, i když bych si na ryby čas našel, protože jsem jim přizpůsobil svůj osobní i profesní život. Nějak ale nenacházím, co by mě vymanilo z deprese.

Při jedné z posledních vycházek jsem naštěstí objevil úsek říčky, který jsem roky opomíjel a vynechával. Ani se mi tam nechtělo, ale ze zvědavosti jsem se ho rozhodl projít a alespoň se podívat, co se tam změnilo. Úsek řeky před lety projely bagry a břehy byly rozšířené, dno srovnané a vody tak málo, že sotva smáčela kameny. 

Je až nepochopitelné, že právě tady se vytvořily dvě tůně, a právě v nich jsem našel kousíček svého ztraceného ráje. Po dlouhé době jsem tu dokonce narazil i na lipany, perlíny a plotice! Taková hodinka u každé z tůní je pak k nezaplacení. Vrátí člověka do rovnováhy. Přece jen je alespoň nějaká naděje. Jen je třeba si nastavit kritéria mnohem níž.

Přibylo pár hezkých okamžiků, fotek do sbírky. Zjistil jsem, že se na svět nemohu dívat skrze černé brýle marnosti a zatracovat ho. Rozhodně bych se nechtěl dostat do situace, kdy si řeknu, že chodit s muškařskou udicí kolem potoka nemá cenu a že si raději koupím permanentku na soukromý revír, kde je ryb pořád dostatek a kde si, když vyrazím na ryby, rybařiny užiju.

I taková myšlenka mi prolétla hlavou a věřím, že se už nevrátí. Jenže dvě tůně nic neřeší. Je jen otázkou času, kdy je někdo objeví, nebo kdy se do nich podívají vydra, norek, či kormorán. Možná je příští velká voda zase zanese a srovná.  Mně ale letos ty tůně pomohly. Díky, přírodo, za krásné dvě hodinky. Když mi ale kamarádi od Berounky tvrdí, že je tato kouzelná řeka mrtvá, je mi smutno.